Překvapuje, že západní společnost počátku 21. století se až tolik neliší od doby československé normalizace sedmdesátých a osmdesátých let století 20. Jakkoliv jde o odlišné politické systémy, zůstává dnešní západoobčan ve své svobodě vězet podobně bezradně, jako vězel nesvobodný soudruh za ostnatými dráty socialistického státu (I. Klíma, Jak přežít blahobyt?, nakladatelství Doplněk, 2001). Jak je to vůbec možné?
Normalizační socialismus nebyl jistě tak strašlivý, jakou byla tyranie spojená s mučením a popravami nevinných obětí komunismu padesátých let. Byl však hrůzný svou nijakostí, šedí a tichem. Vzpomínám na první představení Petra Lébla v pražském amatérském divadle Jak se vám jelo, na Vonnegutovu Grotesku, v roce 1985, v které jsem si zahrál roli starého Villbura, posledního prezidenta Spojených států amerických. Ta inscenace byla plná příběhů, barev a muziky; diváky fascinovala, protože jim otevírala pohled ze socialistického ne-smyslu do světa smyslu. Příběh, barevnost a hudba zde vystupovaly jako atributy svobodného prostoru, v kterém se smysl zjevuje a je lidmi prožíván.
Náš současný tzv. „svobodný svět“ je přecpaný seriálovými příběhy, barvičkami a melodiemi. Smysl se v něm však zjevuje zřídka. A když není smysl prožíván, je rozmělňován a postupně ztracen.
Smysl našeho bytí je cosi nezachytitelného, něco, s čím sami nakládáme, zač jsme zodpovědní, oč bychom měli usilovat, nebo na něj rezignujeme. Západní svět záměrně vytváří dojem, že odpovědnost a úsilí k nalezení smyslu jsou jen podružnými, vlastně zbytečnými hodnotami. Nenápadně a na mnoha úrovních „svobodným občanům“ podsouvá jako hlavní životní hodnoty zisk a úspěch. Smysl je redukován na kariérní postup, v lepším případě na „rodinný materiální blahobyt“. Cíleně je vytvářen dojem, že jsme ohrožováni silami zvenčí, proti kterým je třeba se pojistit mnoha způsoby, nikoliv však silami z vlastního nitra, které nastavují náš růst a vývoj ke svobodě skutečné, ke svobodě spojené s odpovědností.
Důsledkem není jen poblázněný konzum, to je pouhá špička ledovce, dalo by se říci, ještě ta nejnevinnější. Destruktivita západního systému je ukryta mnohem hlouběji. Média nám namísto ideologie socialistické pumpují do hlavy vedle masové zábavy ideologii hospodářského rozvoje, kterou konzumujeme stejně pasivně, jako jsme kdysi přežvykovali bláboly o třídním boji. Donekonečna omílaný sen o hospodářském růstu plní stejnou funkci, jakou měly kdysi sny o komunismu – mají být lékem na všechnu bídu světa. Ani této ideologii nevěříme, jako jsme až na výjimky nikdy nevěřili v komunistickou pohádku, ale všichni se jí stejně pasivně podřizujeme.
Ve školách je vzdělávání dětí a dospívajících systematicky redukováno na informování. Na místo rozvoje osobního talentu je studentům pumpována do hlavy pouhá gramotnost. Všichni umíme číst, ale téměř již nejsme schopni formulovat otázky, které by nám otevíraly svět pro zjevování smyslu. Vše je vyjasněno, předem rozvrženo. Student takřka nikde neslyší vzrušené diskuse. Sotva se dozví, kolik toho ve skutečnosti nevíme a jak úžasným dobrodružstvím je poznávání. Je nenápadně přesvědčován, že naopak víme téměř vše – a co nevíme, dozvíme se zítra, nejpozději pozítří… Tajemství již neexistují žádná.
A právě zde nacházíme podobu různě ideologicky založených společností, té socialistické, směřující za normalizace ke komunismu, a té současné kapitalistické, zaměřené na blahobyt. Jsou to světy bez tajemství, bez hloubky, bez zjevovaného smyslu. Jsou to prostory, kde jedinec v jednom případě nesmí svobodně smysl hledat a objevovat, v druhém případě na jeho hledání a prožívání rezignuje pod vytrvalým tlakem systému, který ho od smyslu odvádí k vlastnění a konzumování.
Smysl je to, co se zjevuje jen tehdy, když je hledán. Smysl nemůže být nikdy nalezen definitivně a pro někoho jiného, je pouze objevován, stále znovu odkrýván, vždy jen pro nás osobně, pro každého z nás. Nelze jej zachytit a předat někomu dalšímu, lze ho spatřit, spíše jen zahlédnout, jako zjevení žité skutečnosti. Tuto zkušenost jsme za normalizace nesměli zakoušet, abychom nezatoužili po větší svobodě. Výjimky se ale vždy našly, pro mne to bylo setkání s Vonnegutovou Groteskou v představení Petra Lébla. Každý z nás starších má svou osobní zkušenost záblesku svobody z té doby.
V západním světě jako by nám nic nebránilo prožívat smysl, ale snadno, příliš snadno, se od jeho hledání necháváme odvést. Končíme ve stejné šedi a průměrnosti, v jaké přežívali normalizační kvaziobčané. Náš osobní i společenský život ztrácí smysl, náhradou bývá často závislost – na alkoholu, na lécích, na jiných drogách. Celá dnešní doba a celý západní svět, zdá se nám, potřebují změnu. Ale změnu potřebujeme především my sami.
Jednou z cest k uzdravení a znovunalezení smyslu je uvědomování si sebe sama v terapeutické vztahu. Psychoterapie člověku znovu otevírá možnost prožívat život tvořivě, v kontaktu se sebou i s druhými, a pomáhá mu vytvářet krok za krokem i novou, zdravější společnost.