Rozhovor pro Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v rámci projektu „Studentská generace 1989“ (1. část; kráceno)

Pane doktore, na úvod mi prosím povězte, jak se Vám žilo po revoluci?

Ještě v roce 1989, to jsem byl ve 4. ročníku medicíny, jsem udělal dost bláznivé rozhodnutí. Zkusil jsem splnit si sen a přihlásil se na divadelní akademii. Takže jsem pak studoval pátý rok medicíny dohromady s režií na DAMU, kam jsem se dostal do ročníku výborného profesora Pistoria. Byl to dobrý ročník, kde studovali také Sabina Remundová, Lenka Vlasáková, Saša Rašilov, Martin Myšička a další. V té době jsem už měl dvouletou dceru, o kterou jsem se musel starat. Dopoledne jsem chodil na povinné semináře z medicíny, odpoledne jsem spěchal na DAMU a v noci chodil na brigády. Bylo to opravdu šílené.  Jiří Adamíra, který vedl herecký ročník s profesorem Pistoriem, mi tehdy řekl, že nic tak bláznivého v životě neslyšel. A měl pravdu. Vydržel jsem to rok. Během toho roku vyletěly ceny veškerého zboží nahoru a já už jsem nezvládal uživit rodinu.  Musel jsem DAMU opustit a dokončit medicínu, abych mohl začít vydělávat. Po promoci jsem ale nesehnal místo. Nevytvořila se ještě soukromá ambulantní sféra a nemocnice byly nacpané doktory k prasknutí. Takže jsem profesní kariéru začínal docela legračně. S čerstvým diplomem z medicíny a jako nedostudovaný režisér jsem nastoupil do hospody v městečku Radnice u Rokycan a tam jsem roznášel pivo. (…). Až po několika měsících jsem místo sehnal a nastoupil na onkologii a radioterapii v Plzni. Primářka oddělení mi ale nedovolila vybrat si atestaci, byl jsem zařazený na radioterapii, což je vyloženě technický obor. Po dvou měsících si mě zavolala a vynadala mi, že tam prý nejsem od toho, abych si s pacienty povídal.  K mému definitivnímu rozchodu s vedením oddělení došlo ve chvíli, kdy primářka utratila peníze nadace pro onkologické pacienty, kterou jsem založil, a s nikým se o tom neporadila. Částečně z protestu a částečně z finančních důvodů jsem z nemocnice odešel a nastoupil k farmaceutické firmě, kde mi nabídli desetkrát vyšší plat. (…) Když jsem dosáhl pozice vedoucího onkologické divize a zjistil jsem, že farmaceutické firmy uplácejí úředníky na ministerstvech, celé prostředí farmabyznysu se mi znechutilo. Bylo to těžkých pět let, ale vydělal jsem si za tu dobu na psychoterapeutické výcviky, které bych si jinak nemohl dovolit. Pokračovat ve čtení „Rozhovor pro Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v rámci projektu „Studentská generace 1989“ (1. část; kráceno)“