Minulost a přítomnost vojína Ryana – dvojí postoj k nemoci

V úvodu Spielbergova filmu[1] přichází James Ryan ke hrobu kapitána Millera, který mu před padesáti lety během invaze v Normandii zachránil život. Starý muž padá na kolena. Kamera zabírá nejprve klečící postavu, následuje dlouhý detail Ryanovy tváře. Ten přechází v detail obličeje kapitána Millera – začíná se před námi odehrávat půl století vzdálený příběh, který se však zároveň odvíjí v myšlenkách klečícího starce…

Na první pohled se zdá, že Spielbergův velkofilm je jen naturalistickým vylíčením hrůz, které prožívali američtí vojáci během invaze ve Francii. Úvod a závěr filmu bychom mohli chápat jako pouhé zarámování válečného děje, které samo o sobě nemá hlubší význam. Nabízí se však otázka, zda scénárista a režisér nechtěli právě úvodními a závěrečnými sekvencemi, jež se odehrávají v současnosti, cosi podstatného sdělit o minulosti a jejím vztahu k přítomnosti. Pokračovat ve čtení „Minulost a přítomnost vojína Ryana – dvojí postoj k nemoci“