Rozhovor pro Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v rámci projektu „Studentská generace 1989“ (1. část; kráceno)

Pane doktore, na úvod mi prosím povězte, jak se Vám žilo po revoluci?

Ještě v roce 1989, to jsem byl ve 4. ročníku medicíny, jsem udělal dost bláznivé rozhodnutí. Zkusil jsem splnit si sen a přihlásil se na divadelní akademii. Takže jsem pak studoval pátý rok medicíny dohromady s režií na DAMU, kam jsem se dostal do ročníku výborného profesora Pistoria. Byl to dobrý ročník, kde studovali také Sabina Remundová, Lenka Vlasáková, Saša Rašilov, Martin Myšička a další. V té době jsem už měl dvouletou dceru, o kterou jsem se musel starat. Dopoledne jsem chodil na povinné semináře z medicíny, odpoledne jsem spěchal na DAMU a v noci chodil na brigády. Bylo to opravdu šílené.  Jiří Adamíra, který vedl herecký ročník s profesorem Pistoriem, mi tehdy řekl, že nic tak bláznivého v životě neslyšel. A měl pravdu. Vydržel jsem to rok. Během toho roku vyletěly ceny veškerého zboží nahoru a já už jsem nezvládal uživit rodinu.  Musel jsem DAMU opustit a dokončit medicínu, abych mohl začít vydělávat. Po promoci jsem ale nesehnal místo. Nevytvořila se ještě soukromá ambulantní sféra a nemocnice byly nacpané doktory k prasknutí. Takže jsem profesní kariéru začínal docela legračně. S čerstvým diplomem z medicíny a jako nedostudovaný režisér jsem nastoupil do hospody v městečku Radnice u Rokycan a tam jsem roznášel pivo. (…). Až po několika měsících jsem místo sehnal a nastoupil na onkologii a radioterapii v Plzni. Primářka oddělení mi ale nedovolila vybrat si atestaci, byl jsem zařazený na radioterapii, což je vyloženě technický obor. Po dvou měsících si mě zavolala a vynadala mi, že tam prý nejsem od toho, abych si s pacienty povídal.  K mému definitivnímu rozchodu s vedením oddělení došlo ve chvíli, kdy primářka utratila peníze nadace pro onkologické pacienty, kterou jsem založil, a s nikým se o tom neporadila. Částečně z protestu a částečně z finančních důvodů jsem z nemocnice odešel a nastoupil k farmaceutické firmě, kde mi nabídli desetkrát vyšší plat. (…) Když jsem dosáhl pozice vedoucího onkologické divize a zjistil jsem, že farmaceutické firmy uplácejí úředníky na ministerstvech, celé prostředí farmabyznysu se mi znechutilo. Bylo to těžkých pět let, ale vydělal jsem si za tu dobu na psychoterapeutické výcviky, které bych si jinak nemohl dovolit.

Díky penězům, které jsem nashromáždil, jsem si konečně mohl vybrat obor, který jsem opravdu chtěl dělat a cítil jsem, že pro něj mám dispozice. Zvolil jsem si psychoterapii a psychiatrii a v roce 1998 nastoupil jako stážista na psychiatrickou kliniku v Plzni, což znamenalo, že jsem si svou další profesní přípravu musel platit. Zároveň jsem pracoval v psychoterapeutickém středisku ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze u Jitky Vodňanské a přihlásil se k výcviku v Gestalt terapii v institutu Dialog. To byl výborný výcvik. Gestalt terapie má svým způsobem blízko k divadlu, které mě nikdy nepřestalo zajímat a bavit. Takže se mi přes Gestalt přece jen podařilo propojit medicínu i divadlo. Po roce stážování v Plzni mi Fakultní nemocnice dala smlouvu a po dalším roce jsem odešel pracovat do Prahy.

Jak pokračovala vaše profesní kariéra?

Když jsem pracoval u Apolináře ve Středisku psychoterapie a rodinné terapie, měl jsem další pracovní úvazek u primáře Popova na oddělení závislostí. Zároveň jsem působil jako konsiliární psychiatr v Ústavu hematologie a krevní transfúze u profesora Cetkovského. (…) V té době jsem měl tři zaměstnání. Zároveň jsem pracoval ve Fokusu. Později jsem uvažoval o práci v zahraničí, ale dostal jsem nabídku pracovat jako vedoucí lékař Psychosomatické kliniky v Praze. (…) Další pracovní změna se odehrála v roce 2007, kdy jsem odešel z místa vedoucího lékaře na Psychosomatické klinice v Praze a nastoupil jako primář v nemocnici v Ostrově v Karlovarském kraji. Tam jsem působil pět let. V Ostrově jsem vybudoval výborný tým, založili jsme tam první lůžkové psychosomatické oddělení v republice, tým byl složený z psychoterapeutů i z rehabilitačních pracovníků. Hodně mě to bavilo a velmi slušně jsem vydělával. (…) Ale pak jsem o místo primáře přišel. Ještě v průběhu roku 2010 jsem byl oceňován jako jeden z nejlepších zaměstnanců nemocnice a už v únoru 2011 jsem se musel poroučet. Došlo k tomu v souvislosti s korupční kauzou, na kterou jsem chtěl upozornit a která se týkala tehdejšího prezidenta Klause. Vedení nemocnice dostalo strach a tak jsem přišel o skvělou práci i o bydlení v Ostrově.

Když se na to dívám z odstupu, dá se říci, že jsem na začátku roku 2011 vlastně zkrachoval. Trvalo půl roku, než jsem se znovu postavil na nohy. Hodně mi pomohli příbuzní. Můj strýc, spisovatel Ivan Klíma, mi půjčil svůj dům kousek od Mníšku pod Brdy, kde jsem mohl přechodně bydlet. Tak jsem se ocitl na Dobříšsku. Práci jsem si našel v nemocnici v Příbrami. O dva roky později jsem si na Dobříši koupil byt. Bylo to složité období, ale dnes, pár let od toho krachu, je to vlastně lepší, než to bylo. V Ostrově jsem se strašně přepínal. Pracoval jsem i 16 hodin denně a někdy sedm dnů v týdnu, asi bych to dlouho nevydržel. Takže je možná dobře, že to takhle dopadlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Mám teď velmi hezkou ordinaci v Příbrami, pacienty, o které se rád starám, do Prahy jezdím dělat terapie, které mne baví, a ještě jsem začal dělat výcvikového lektora v psychoterapeutickém institutu v Praze. Takže dnes jsem spokojený.

Politika Vám tedy do života zasáhla pořádně.

Za to si můžu sám. Kdybych držel ústa…, ale to pro mě nebylo možné. Já jsem Klause nemohl vystát. Vím samozřejmě, že zradu revoluce, to, že celý polistopadový vývoj šel do kytek, nezpůsobil jeden člověk, ale Klaus na tom měl podle mne lví podíl. Vím od lidí z ODS, že dupal po všem, co bylo demokratické, byl na příklad i proti přijetí Listiny základních práv a svobod. Myslím si, že chtěl už tehdy zavést autoritářský režim, jenže se mu to nepovedlo. V době, kdy se stal prezidentem a všude se rozmáhala korupce, jsem ošetřoval v nemocnici člověka, který měl nastoupit do kriminálu za přijetí úplatku, ale při tom dopředu věděl, že bude omilostněn prezidentem také na základě úplatku. Jak je to vůbec možné, ptal se mne s pláčem. Říkal jsem si, že něco musím udělat kvůli němu i kvůli nám všem. Hned jsem kontaktoval právníka s dotazem, zda je možné ohlásit podezření na korupční jednání prezidenta nebo někoho z prezidentské kanceláře, jenže celá věc tehdy podléhala lékařskému tajemství. Lékaři skutečně neměli povinnost hlásit skoro nic, ohlašovací povinnosti podléhaly jen ty nejtěžší zločiny. Tak jsem alespoň vše velmi podrobně zapsal do dokumentace. Když to pak vedení nemocnice zjistilo, dostali strach a postarali se o mé odstranění. Když jsem se později dozvěděl, že nový trestní zákoník podstatně zúžil lékařské tajemství a naopak rozšířil pod trestem ohlašovací povinnost i na činy související s korupcí, tak jsem tu kauzu po poradě s právníky ohlásil. Hodně lidí mne tehdy oceňovalo, ale také mne mnozí kritizovali za to, že jsem podrazil pacienta, ale mně chování prezidenta a jeho kanceláře přišlo tak odporné, že jsem to prostě musel udělat. Ryba smrdí od hlavy, říkal jsem si tehdy. Věděl jsem sice, že se s největší pravděpodobností nic neprokáže, alespoň se to ale na chvíli medializovalo a té obludě, která tehdy byla na Hradě a která tu pomáhala zavést mafiánský kapitalismus, to ještě více pokazilo pověst a omezilo snad její politický vliv. Obrátit se také na média mi tehdy poradil Ivan Klíma, můj strýc. No, a po tom všem nastoupilo na Hrad další strašidlo.

V mládí se Vám Zeman přitom docela zamlouval?

On byl ze začátku úžasný, vtipný, chytrý člověk, během Sametové revoluce jsme z něj byli nadšení, když jsme s ním dělali rozhovor pro náš studentský časopis. Dneska je to alkoholem poškozený pacient s alkoholovou demencí. Jenom díky tomu, že měl IQ snad 160, je vůbec schopný utvářet souvislé věty… Alkohol ho téměř zničil. Někdy si říkám, že je to vlastně docela adekvátní, že tahle alkoholická troska je teď na Hradě, protože problém s alkoholem se bohužel týká celého národa. Když se podíváte po Česku, je to katastrofa. My jsme alkoholová velmoc. Je tu nejvyšší spotřeba alkoholu na hlavu, nejvyšší počet závislých lidí na světě i nejvyšší počet mladých lidi závislých na alkoholu. Předčili jsme už i své bratry z Východu. Kohokoliv v ordinaci se zeptám na alkohol, tak řekne – nemám problém s alkoholem. Ale když se vyptávám podrobněji, ukáže se, že naprostá většina lidí má nakročeno do závislosti nebo už jsou závislí. Normou se stalo každodenní pití. Kdo pije jenom jednou týdně, tak se považuje téměř za abstinenta nebo si připadá divný, protože do společnosti nezapadá. Tady už se lidi neumí bavit o čaji a kávě nebo jinak. Na každém společenském setkání se pije alkohol. A národ to vůbec nevnímá, nevidí to ani intelektuálové, kteří nadávají na Zemana. Spousta z nich má problém s alkoholem taky, tak jako Zeman. Zeman je tak v jistém smyslu skutečným reprezentantem tohoto národa, jak jsem už řekl. Bohužel. Moc se těším, až skončí, neumím si představit, že by byl znovu zvolen. Už i jeho voliči vnímají, že je to troska. Doufám, že v prezidentských volbách vyhraje Drahoš, ale obávám se, že premiérem bude Babiš.

Dá se na základě Vaší pracovní zkušenosti reflektovat stav společnosti?

To je moc smutný pohled. Lidé řešili i dříve mnoho problémů osobních, vztahových, pracovních. Čeho ale v poslední době extrémně přibývá, to je závislostní a finanční problematika. Spousta lidí je strašně zadlužená, neschopná splácet řadu půjček, které si nabrali. Takže moje poznání za 20 let praxe je, že národ hloupne z alkoholu a mentálně slábne. Během staletí bylo několik vln emigrace. A elity prostě všechny odešly.  Velká část národa jsou lidé s IQ mezi 80 až 90, kteří jsou skutečně schopní nabírat si půjčky na to, aby spláceli ty předchozí. A vůbec jim to nepřijde divné. Říkávám, že Česko neohrožuje žádný terorismus, Češi jsou nebezpeční sami sobě a zničí se nadměrným užíváním alkoholu.

Dnes je tendence odvádět pozornost lidí ke spotřebovávání, nakupování, výkonu. Vaší prací je přivádět člověka k sobě. Jak moc Vám ji tento společenský trend ztěžuje?

Pořád je určitá část lidí, kteří na sobě pracovat nechtějí, preferují tu možnost se sebou manipulovat, to znamená užívat léky. Ale je i spousta lidí, kteří nechtějí léky užívat nebo se na ně spoléhají minimálně a chtějí na sobě pracovat, přejí si své problémy vyřešit. Takže jsou tací i tací. Já osobně nepatřím k odpůrcům léků, psychofarmaka nijak nezavrhuju. Naopak si myslím, že je skvělé, že jsou k dispozici, je řada případů, kdy bych bez nich neuměl lidem pomoct. Vezměte si psychotiky nebo mentálně retardované lidi… Samozřejmě, kdybychom měli tak bohatou společnost, jako je ve Skandinávii, a každý takový pacient by mohl mít svého asistenta, pak ano, pak by bylo možné jim pomoci i jinak než medikamentózně… Na druhé straně jsou tu přetížení lidé nebo lidé, kteří žijí v nešťastných vztazích, a teď chtějí antidepresivum, a vlastně chtějí pokračovat v tom, co jim škodí. Je to jako by je bolel zub, vzali si léky na bolest a dál jedli čokoládu. To nejde. Takovým pacientům říkám, že by bylo dobré problém vyřešit, třeba ne hned, ale jednou to bude určitě nutné. Tohle je potřeba s lidmi stále probírat, mluvit s nimi a naslouchat jim. A to chce určitou zkušenost, to je na mé práci zajímavé. Psaní prášků samo není zas tak složité.

K jakým hodnotám můžete vést pacienty, jak je můžete motivovat, když mají potíže?

Snažím se uvažovat o každém pacientovi v kontextu bio-psycho-sociálního modelu nemoci, který je ale vlastně čtyřrozměrný, protože k němu patří ještě dimenze spirituální. V žádném případě ale do téhle roviny nezařazuju církevně zformovaná nebo zformulovaná poselství. Spiritualita je pro mne naopak něco, co si člověk sám hledá, co objevuje skrze sebe a sám v sobě. Spirituální rozměr se pro mě nerovná náboženský, i když pro někoho to tak může být. Naopak, někteří pacienti z náboženského prostředí mají značné problémy, jak žít svůj vlastní život sami za sebe. Bývá u nich dost vnitřních imperativů, které jim znesnadňují svobodný život. Musí být správní, hodní, musí všechny milovat, na nikoho se nesmí zlobit. Často přicházejí s velkými pocity viny. Objevují dost těžce a bolestně, že ve skutečnosti nežijí spirituální život, ale prožívají hlavně svůj strach ze života. Provázet lidi ke skutečné spiritualitě v psychoterapii je nesmírně hluboký zážitek i pro terapeuta. Je to jako stvořit nový život, když se člověk, kterého provázíte, probudí k vědomému žití a začne prožívat skutečnou duchovnost nezávislou na jakýchkoliv autoritách.

Vnímáte, že jdeme raději na skleničku, než abychom řešili tyto věci?

Nechali jsme se zlákat konzumem. Ale všichni máme svobodu uvědomit si to a začít žít jinak. Nekonzumovat, nežít výkonový život a jít spíše do hloubky a skutečně život prožívat.

28.6.2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *