Ztrát životního smyslu, hlavní indikace pro psychoterapii v postmoderní společnosti

Překvapuje, že česká společnost počátku 21. století se až tolik neodlišuje od doby normalizace sedmdesátých a osmdesátých let století 20. Jakkoliv jde o odlišné politické systémy, zůstává dnešní západoobčan  ve své svobodě „vězet“ podobně bezradně, jako vězel nesvobodný soudruh za ostnatými dráty socialistického státu (I. Klíma, Jak přežít blahobyt?, nakladatelství Doplněk, 2001).  Jak je to vůbec možné?

Normalizační socialismus nebyl jistě tak strašlivý jako tyranie spojená s mučením a popravami nevinných obětí komunismu padesátých let. Byl však hrůzný svou nijakostí, šedí a tichem. Vzpomínám na první představení Petra Lébla v pražském amatérském divadle Jak se vám jelo, na Vonnegutovu Grotesku, v roce 1985. Ta inscenace byla plná příběhů, barev a  muziky; diváky fascinovala, protože jim otevírala pohled ze socialistického ne-smyslu do světa smyslu. Příběh, barevnost a hudba zde vystupovaly jako atributy svobodného prostoru, v kterém se smysl zjevuje a je lidmi prožíván.

Náš současný „svobodný svět“ (německý psychoanalytik Erich Fromm, který zemřel v r. 1980, ho označoval jako kybernetický byrokratický industrialismus) je přecpaný seriálovými příběhy, barvičkami a melodiemi. Smysl se v něm však zjevuje zřídka. A když není prožíván, je rozmělňován a postupně ztrácen.Smysl našeho bytí je cosi nezachytitelného, něco, s čím sami nakládáme, zač jsme zodpovědní, oč usilujeme. Západní svět jako by záměrně vytvářel dojem, že odpovědnost  a  úsilí o nalezení smyslu jsou jen podružnými  hodnotami, jakousi ozdobou či nadstavbou. Nenápadně a na mnoha úrovních „svobodným občanům“ podsouvá jako hlavní životní hodnoty zisk a úspěch. Smysl je redukován na kariérní postup, v lepším případě na „rodinný materiální blahobyt“. Cíleně je vytvářen dojem, že jsme ohrožováni silami zvenčí, proti kterým je třeba se pojistit mnoha způsoby, nikoliv silami z vlastního nitra, které zastavují náš růst a vývoj ke svobodě skutečné, tedy ke svobodě spojené právě s odpovědností.

Důsledkem není jen poblázněný konzum, to je jen špička ledovce, dalo by se říci, ještě ta nejnevinnější. Destruktivita západního systému je ukryta  mnohem důmyslněji. Moderní média nám namísto ideologie socialistické pumpují  do hlavy vedle masové zábavy  ideologii  hospodářského rozvoje, kterou konzumujeme stejně pasivně, jako jsme kdysi  přežvykovali bláboly o třídním boji.  Donekonečna omílaný „mýtus“ o hospodářském  růstu  plní stejnou funkci jakou měly  kdysi ideály komunismu – má být  lékem na všechnu bídu světa.  Ani této ideologii nevěříme, jako jsme až na výjimky nikdy nevěřili v komunistický sen, ale všichni se jí stejně tak pasivně podřizujeme.

Ve školách je vzdělávání  dětí a dospívajících systematicky redukováno na informování. Na místo rozvoje osobního talentu dětí  je studentům pumpována do hlavy ideologie gramotnosti. Všichni umíme číst, ale téměř již nejsme schopni formulovat otázky, které by otevíraly svět pro zjevování smyslu. Vše je vyjasněno, předem rozvrženo, od první třídy až po čtvrtý ročník gymnázia, průmyslovky či vysoké školy. Student  takřka  nikdy neslyší vzrušené, skutečné  otázky sociologů, filozofů či fyziků. Sotva se „dozví“, kolik toho ještě nevíme a jak úžasným dobrodružstvím je poznávání!  Je nenápadně přesvědčován, že víme téměř vše; a co nevíme, dozvíme se zítra, nejpozději pozítří… Tajemství neexistují žádná.

A právě zde je společný průsečík normalizačního a odlidštěného industriálního světa. Jsou to světy bez tajemství, bez hloubky, bez zjevovaného smyslu. Jsou to prostory, kde jedinec v jednom případě nesmí  svobodně smysl hledat a objevovat , v druhém případě na jeho hledání a prožívání často rezignuje v systému, který ho od smyslu odvádí k vlastnění a konzumování.

Smysl je to, co se zjevuje JEN tehdy, když je to NÁMI hledáno. Záměrně píši „JEN“ a „NÁMI“, protože smysl nemůže být nikdy nalezen definitivně a pro někoho jiného, je pouze objevován, stále znovu odkrýván, a vždy jen pro nás osobně. Nelze jej zachytit a předat někomu dalšímu, lze ho uvidět, spíše jen zahlédnout. Tuto zkušenost jsme za normalizace nesměli zažívat, i když výjimky se našly, třeba ta v setkání s Vonnegutovou  Groteskou  v představení Petra Lébla. Každý z nás starších má svou osobní zkušenost z té doby.

V západním světě jako by nám nic nebránilo prožívat smysl, ale snadno, příliš snadno, se od jeho hledání necháváme odvést. Končíme ve stejné šedi a průměrnosti, v jaké přežívali normalizační pseudoobčané. Celá dnešní doba a celý svět, zdá se, potřebuje „psychoterapii“, jedním slovem změnu.

Již vzpomenutý Erich Fromm  píše (E. Fromm, Mít nebo být?, Naše vojsko, Praha, 1996):

„Úkolem nové společnosti je podněcovat vývoj člověka, jeho charakterovou strukturu bytí, která by měla mít následující rysy:

  • dobrovolně se vzdát všech forem závislosti na vlastnění a plně být;
  • jistotu, pocit totožnosti a důvěru zakládat na víře ve vlastní já, kdo jsem, na potřebě vztahu, zájmu, lásky, solidarity s okolním světem, místo žádostivosti mít, vlastnit, ovládat svět a tím se stávat otrokem vlastního majetku;
  • přijímat skutečnost, že nikdo a nic mimo mne nemůže dát životu smysl, ale že jen radikální nezávislost a nelpění na ničem se mohou stát podmínkou plné činnosti;
  • být plně přítomen – kdekoli a kdykoli;
  • čerpat radost z dávání a sdílení, nikoli z hrabivosti a vykořisťování jiných;
  • pociťovat lásku a úctu k životu ve všech jeho projevech a být si vědom, že ani věci, ani moc, ani nic mrtvého není svaté, že posvátný je jen život a všechno, co podporuje jeho růst;
  • co možná potlačovat chtivost, nenávist a iluze;
  • nesloužit idolům a nepěstovat si iluze, protože člověk už nepotřebuje klamat sám sebe;
  • snažit se rozvíjet vlastní schopnost lásky i schopnost kritického a nesentimentálního myšlení;
  • překonávat vlastní narcismus a chápat tragická omezení vlastní lidské existenci;
  • vědět, že k dosažení tohoto cíle je nutná ukázněnost a respektování skutečnosti;
  • vědět, že růst je zdravý jen tehdy, probíhá-li v nějakém uspořádání; současně si však uvědomovat  také rozdíl mezi uspořádáním jako znakem života, a uspořádáním řádu, jako znaku ne-života, smrti;
  • rozvíjet vlastní představivost, nikoliv jako únik od nesnesitelných okolností, ale jako předjímání reálných možností, to znamená učit se odstraňovat nesnesitelné okolnosti;  neklamat jiné, ale nedat se také klamat jinými;
  • poznávat sám sebe, nejen své vědomosti, ale i podvědomé já, o jehož existenci má každý povědomí;
  • cítit se zajedno se vším živým a vzdát se proto cíle dobývat přírodu, podmaňovat si ji, vykořisťovat , rabovat a ničit ji, ale snažit se ji spíše chápat a spolupracovat s ní;
  • svobodu nechápat jako libovůli, ale jako možnost pro sebe, ne jako propletenec chtivých žádostivostí, ale jako jemně vyváženou strukturu, která je každým okamžikem konfrontována s alternativou růstu, nebo úpadku, života, nebo smrti;
  • vědět, že zlo a destruktivita jsou nutnými důsledky zanedbání růstu;
  • uvědomovat si, že jen málo lidí dosáhlo dokonalosti ve všech těchto vlastnostech, ale sám se nesnažit „dosáhnout tohoto cíle“ u vědomí, že takové úsilí je jen jinou formou chtivosti a vlastnění;
  • být šťasten v tomto procesu stále rostoucí životnosti, jakkoli je vzdálen okamžik, jehož nám osud dovolí dosáhnout – žít nejplněji, jak jen můžeme, dostačuje totiž k tomu, aby nás ani nenapadla myšlenka na to, čeho jsme mohli nebo nemohli dosáhnout.“

Tolik Erich Fromm.  Jak „znovuobjevit objevování“  smyslu, zažívat jej opět jako součást tvořivého a spokojeného života? Jednou z cest k takovému ozdravenému prožívání je uvědomování sebe sama v terapeutické vztahu v individuální nebo skupinové psychoterapii. Takovou možnost dává (dávalo, pozn. autora; únor 2011) i komplexní rekondiční pobyt na psychoterapeutické a psychosomatické stanici Psychiatrického oddělení Nemocnice Ostrov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *