Individuace a tradice, liška Ryška a pták Ohnivák

Výklad pohádek je doménou jungiánů, pohádkové postavy bývají v textech Jungových následovníků propojeny s archetypy a v tom smyslu interpretovány[1]. Za povšimnutí však stojí i příspěvek dalšího Freudova žáka, Leopolda Szondiho, který svou úpravu psychoanalýzy nazýval „analýzou rodinného osudu“. Tohoto zajímavého tvůrce psychoterapie sice nenajdeme v učebnicích psychoanalýzy, ale literatura neo-analytická a psychosomatická připomíná jeho inspirativní zúžení kolektivního nevědomí na „rodinné“[2]. Techniky jako jsou „časová osa“[3] apod. vycházejí v podstatě z původních Szondiho postupů.  Koncept „rodinného nevědomí“  dává také poněkud odlišné východisko pro výklad pohádek.

Každá rodina má svou vlastní tradici porozumění velkým příběhům lidstva, mýtům a v nich obsaženým archetypům – základům bytí. Tato rodinná tradice reprezentuje způsob, jakým konkrétní rod rozumí tradici kmenové (národní) a nad-kmenové (všelidské), jak ji vykládá, předává z generace na generaci. Tradici, kterou máme na mysli, samozřejmě nelze ztotožnit s vírou či světonázorem jednotlivých členů rodiny. Porozumění základům lidského bytí se týká spíše způsobu vztahování se k lidem, ke světu vůbec, než různých pojmenování božství či výkladů vzniku Vesmíru a života na Zemi. V tomto smyslu bychom mohli říci, že každý rod utváří svou vlastní hermeneutiku.Perlou mezi českými pohádkami, která vyjevuje individuaci jako neoddělitelnou součást evoluce rodiny přenádhernou symbolikou, je Erbenovo vyprávění „Pták Ohnivák a liška Ryška“. Na počátku příběhu se setkáváme s rodinou starého Krále, který churaví, protože se z jeho zahrady ztrácejí zlatá jablka. Tři královští synové se postupně pokoušejí chytit nočního zloděje. Až nejmladšímu z nich se podaří přistihnout zlatého ptáka Ohniváka, který odnáší každou noc zlaté jablko z královské zahrady.

Královo stonání se objevuje ve spojení se ztrátou čehosi drahocenného, neobyčejného, zázračného. Ukradený plod zde symbolizuje vytrácející se „rodinnou hermeneutiku“, to co pomáhalo rodině zrát a žít, totiž porozumění tajemstvím lidského života a světa, které je vzácné a zářící jako zlaté jablko. Otec posílá syny, aby se pokusili zadržet zloděje, který rodinu o toto nejdražší bohatství každou noc připravuje. Vidíme totiž, že zlaté jablko je vždy jen jedno a doroste pouze „uprostřed noci“: tak je tomu i s porozumění nejhlubším tajemstvím lidského bytí a existence světa: nelze je „shromažďovat“ do zásoby, hromadit je; moudrost, o níž je řeč, není sdělitelná pojmy věcného jazyka, není ji tedy „vidět“, zůstává skrytá „uprostřed noci“. A poznání tajemství existence je vždy plodem jedinečné chvíle, neopakovatelného setkání s druhými lidmi a se světem.

Individuační rozměr příběhu je obsažen v cestě bratrů za ptákem Ohnivákem. Společně se vydávají na cestu a na rozcestí zasadí své stromy, které jsou tajemně spojeny s osudem každého z nich.  Je úkolem každého dospívajícího člena rodiny „nastoupit svou cestu“, separovat se od domu rodičů a vydat se na pouť rozvoje sebe sama, vlastního růstu: ten symbolizují tři mladé kmeny vyrůstající ze země. Osobní vývoj je však zároveň podnikem za „záchranu rodinné hermeneutiky“, za obnovení tradice, kterou lze velmi přesně označit jako „moudrost srdce“. Cesta k tajemstvím začíná proto jen zdánlivě triviální zkouškou – nejmladší ze tří Kraleviců se rozdělí s liškou Ryškou o část svého jídla, o to, co je nezbytné pro fyzický růst každé živé bytosti bez rozdílu; prokazuje tak vlastnosti, na nichž veškerá moudrost stojí a které umožňují růst vnitřní, individuační: dobrotu, laskavost, otevřenost, a úctu ke všem tvorům.

Jen ten, kdo má toto nejnezbytnější, dobré srdce, získává za spojence osobního génia, lišku Ryšku, totiž intuici, která ví, kde hledat, „staví mosty a zametá naše cesty“. Jen intuice nás vede životem k poznání existence a připravuje pro nás přesně ta setkání, jež mohou postupně vyjevit její tajemství. Zlatý pták Ohnivák je první zastávkou na individuační cestě: zloděj zlatých jablek je symbolem té samé moudrosti, její „vyšší oktávou“. Na rozdíl od jablka, které samo dorůstá uprostřed noci, ale vždy znovu se ztrácí, je moudrost Ohnivákova ta, za níž je třeba se vydat, pro niž je třeba riskovat, a která se tedy zjevuje také díky přičinění samotného člověka, jeho vlastním úsilím.

Kralevic se vydává do spícího zámku a dostává od lišky důležité varování: zlatého ptáka nesmí vložit do zlaté klece, jinak se celý zámek probudí a Kralevic bude chycen jako další zloděj. Pták Ohnivák, tajemství existence, které všichni toužebně hledáme, sedí volně mezi námi, ale nikdo z nás ho nevidí –  jsme jako spící sloužící ve vznešeném zámku světa. Ten, kdo vidí, je jako bdělý mezi spícími, a neomylně kráčí k tajemstvím lidského bytí.

Nyní může Kralevic získat nejvzácnější poklad, jaký svět zná, bohatství, které může uzdravit jeho rod, navrátit zdraví otci. Moudrost ptáka Ohniváka je klíčem k porozumění všem mýtům, velkým příběhům lidstva, dává moc šamanům léčit a sílu prorokům věštit. Čí rozum by se nezachvěl před možností takové moci? Jen naše intuice, liška Ryška, dobře ví, že přístup k tajemství je otevřen pouze pro toho, kdo obstojí v této poslední, nejtěžší zkoušce: nepodlehnout vábení moci, zříci se možnosti podržet natrvalo tajemství, které se ukazuje v jediném okamžiku. Zlatých klecí je všude okolo nás tolik: jsou to právě ony zevní formy všech náboženství, ale také poznatky věd a učení filosofů. Všechny mají jedno společné: snaží se nás přesvědčit, že tajemství existence lze definovat pojmy, že je lze „zadržet ve zlaté kleci“… Pro moudrost srdce se však hodí jen „obyčejná klec“, totiž její nové a nové ukazování se, zjevování, v  prostém setkávání člověka se světem.

Na tomto stupni individuace však Kralevic toto důležité tajemství života ještě nezná. Neuposlechne lišku Ryšku a vloží ptáka Ohniváka do zlaté klece. Král probuzeného zámku ho proto posílá pro koně Zlatohříváka a jeho majitel zas pro princeznu Zlatovlásku. Zlatý kůň a zlatovlasá panna jsou dalšími „iniciačními stupni“ hledače moudrosti světa na individuační cestě. Princezna je jejím nejvyšším archetypem v lidské podobě. Až vedle ní a s ní Kralevic získává, co hledá. Tím, že se jeho srdce otevírá pro VZTAH, nachází pravou moudrost srdce. Takovou moudrost nelze objevit „pro uzdravení otce“, pro dobro tradice, ale jen v živém vztahu, jenž nemá žádný jiný účel a smysl, než ten, který je v něm samém obsažen. Ve vztahu se zjevuje smysl světa, porozumění všem příběhům a mýtům. Síla vztahu v člověku probouzí sílu uzdravovat a sílu „věštit“, totiž vidět souvislosti, které  zůstávaly skryty. Proto je pro Kralevice se Zlatovláskou již snadné získat na zpáteční cestě s pomocí lišky Ryšky i tyto poklady patřící ke vztahu – koně Zlathříváka a ptáka Ohniváka.

Na konci cesty Kralevice a Princezny pokračuje příběh celé rodiny. Nejmladší z bratrů získal mnohem více než hledal, vnitřně „zbohatl“. Ale to co nalezl (a to je snad nejdůležitějším místem celé pohádky), mu zároveň přineslo ohrožení právě ze strany jeho nejbližších.  S bohatstvím moudrosti srdce, v životě ve vztahu, se prohlubuje naše srdečnost, laskavost, otevřenost a úcta ke všem tvorům. Tím ale můžeme probudit, mohli bychom říci, „závist svých bratrů“.  Nejmladší Kralevic jim nemůže nedůvěřovat, když se s nimi setkává na rozcestí. Vždyť důvěra je součástí moudrosti, kterou objevil –  proto je ale také podveden, proto pod svým „stromem života“ umírá. Rodina přebírá to, co jedinec získal svou vnitřní opravdovostí a odvahou. To, co bylo ale získáno z hloubky srdce, nelze předat jen „z ruky do ruky“ nebo pouhými slovy. Cestou takového předání, odhalení, se může stát nemoc, tedy „bez-moc“ v původním slova smyslu, a její znovunalezení, které v pohádce představuje rituál smrti a vzkříšení.

Nevím přesně kdo, ale někdo ze systémových terapeutů označil „identifikovaného pacienta“ za „hledače rodinných pokladů“ a „archeologa rodinných hodnot“. A o tom je vlastně celá pohádka „O ptáku Onhniváku…“.

Podívejme se nakonec ještě jednou na oba „nemocné“ muže: starý král churavěl, když  se „v zahradě moudrosti ztrácela zlatá jablka“. Tím uvedl události do pohybu – synové se vydali na cestu, zahájili svůj separační proces a Králova možnost uzdravení tak byla obnovena. Na konci pohádky umírá a je vzkříšen nejmladší Kralevic. I jeho bez-mocí jsou uvedeny do pohybu další události – oba starší bratři jsou potrestáni (jejich „nerozvinuté stromy zasazené na rozcestí“ – totiž vývojové linie rodiny – definitivně uschly), a Kralevic, který prošel individuací, nalezl moudrost srdce, se stává obnovitelem a dědicem rodinné tradice.

Ukazuje se tak, že živoucí symbolika pohádky vnímá nemoc jako něco veskrze pozitivního. „Ne-moc“ a „bezmoc“ jsou důležitou součástí příběhu rodiny: uvádí události do pohybu, nastolují individuační proces a přivádí rodinu k obnovení vztahovosti; v tomto kontextu se ukazuje, že nositelem symptomu, „identifikovaným pacientem“, bývá výhradně současný nebo budoucí „Král“.

Text byl v upravené a zkrácené podobě prezentován formou přednášky na Psychoterapeutické  konferenci v Luhačovicích dne 15.10.2003.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *