Jazyky v psychosomatice: od analýzy k fenomenologii, od fenomenologie k neurobiologii

Otázka jazyků v psychosomatice je otázkou paradigmat v moderní vědě vůbec. Zajímavé paralely existují zejména mezi vývojem fyziky a medicíny. Tyto paralely dobře osvětlují, jak se vyvíjel a stále vyvíjí jazyk psychosomatiky.

Původní karteziánské paradigma, které zrodilo tzv. vědecký pohled na svět, vystavěl Isaac Newton v roce 1689 svým experimentem s rotujícím vědrem vody zavěšeným na šňůře. Zdánlivě banální pozorování vztahu pohybů kýble a vodní hladiny ovlivnilo na tři staletí celé vnímání světa a vesmíru. Newton postuloval „absolutní prostor“ jako všudypřítomnou smyslově nezachytitelnou entitu, vzhledem ke které lze definovat tělesa v klidu a pohybu. Formuloval matematické vztahy, podle kterých bylo možné propočítat a přesvědčivým způsobem předpovědět pohyb Měsíce a dráhy planet sluneční soustavy. Zákony klasické mechaniky, které popsal ve svých Principia mathematica, byly jeho odpovědí na třicet let starý filozofický spis Principia philosofiae, v němž se Decartes pohybem zabýval a problém prostoru a času postavil jako ústřední filozofickou otázku.

Za počátek moderní vědy můžeme tedy považovat Newtonův titánský počin s kýblem, kterému vděčí i medicína za vyjímečný rozvoj. Příkladem tohoto fascinujícího pokroku byly objevy, které objasnily příčinu tuberkulózy a Kochova snaha o její léčbu „tuberkulinem“ na konci 19. století. Jedném z vrcholů „karteziásnké medicínyL byl pak objev antibiotik v polovině století 20. Právě tyto zásadní poznatky a léčebné úspěchy zdánlivě potvrzovaly mechanické fungování celého lidského organismu podobně jako Newtonovy zákony vyvolaly zdání mechanického fungování Vesmíru. Biologický redukcionismus se tak přirozeně stal základem porozumění pro fyziologii člověka, patofyziologii a etiologii chorob. Stejně jako Newtonova mechanika ve fyzice byl mechanistický princip pokládán za jediné právoplatné východisko, umožňující vědecký pohled na člověka.

Samozřejmě již za Newtonova života existovali troufalci, kteří myšlenku „absolutního prostoru“ zpochybňovali a zdráhali se uvěřit v absolutní charakter pohybu. Zastáncem relativismu byl zejména Newtonův současník, filozof Wilhelm Leibnitz. Jeho pojetí relativního pohybu však vstoupilo na scénu moderní fyziky až za Freudova současníka, moravského rodáka Ernsta Macha, který jako první vyslovil odvážnou myšlenku, popírající absolutní pohyb. Právě Mach inspiroval Alberta Einsteina, kterého jeden z jeho učitelů označil za „mladého lenivého psa“. Líný pes Einstein skutečně inklinoval ve svých úvahách o konstantní rychlosti světla a gravitaci k co nejjednodušším řešením a měl geniální nápad propojit čas a prostor v jedinou entitu, která je ohýbána silou gravitace. Článek líného psa „K elektrodynamice pohybujících se těles“ z roku 1905 postavil celou Newtonovu mechaniku na hlavu, nebo lépe řečeno z hlavy nohy. Přesvědčivě a prý matematicky jednoduše dokázal, že Newtonovy rovnice definující pohyb jsou pouhou aproximací, která platí za speciálních podmínek pro rychlosti diametrálně odlišné od rychlosti světla. Namísto absolutního prostoru a času postuloval Albert Einstein „absolutní časoprostor“ a o deset let později v obecné teorii relativity detailně propočítal jeho ohýbání vlivem gravitace.

Dovoluji si tvrdit, že totéž, co znamenaly Einsteinovy objevy týkající se času a prostoru pro moderní fyziku, představovaly teorie Sigmunda Freuda pro medicínu. Úspěchy psychoanalýzy v oblasti léčby konverzních poruch a dissociativních stavů prolomily karteziánské, téměř strojové pojímání lidského bytí. Tak jako Einsteinova „speciální relativita“ omezila platnost Newtonových zákonů mechaniky na speciální podmínky, tak i Freudův koncept „nevědomí“ nezrušil biologické paradigma medicíny, v jehož rámci se samozřejmě medicína dále úspěšně rozvíjí, ale přesvědčivě prokázal, že biologizující pohled není jediným platným východiskem. Tak jako Einstein ve fyzice rozevřel Freud v medicíně paradigma nové, relativistické, na jehož půdorysu se začala rozvíjet psychosomatika.

Jazyk relativismu však sdílí  s původním karteziánským paradigmatem základní víru v lineární kauzalitu. Na základě určitých představ o prostoru a času, respektive o lidské psychice, predikují Einsteinovy a Freudovy teorie vývoj sledovaných událostí se stejnou neomylností jako to činili Newton či Koch. Podobně i původní, v klasické analýze zakotvená psychosomatika interpretovala somatické příznaky jednoznačně na základě nových poznatků z oblasti léčby hysterie a psychosomatické nemoci vnímala jako svého druhu neurotické poruchy.  Ale tak jako se již za života Einsteina objevily práce Plancka,  Heisenberga a dalších, kteří vystoupili se zcela novým chápáním reality v podobě kvantové teorie a kvantové mechaniky, v nichž události nelze predikovat jinak než s pouhou pravděpodobností, podobně již Frueodovi současníci a následovníci navrhli jiné pohledy na Self: šlo o koncepty fenomenologické, interpersonální a systémové, které vycházejí z tzv. holistického, celostního paradigmatu. Holistická psychosomatika nepoužívá již expertní jazyk k pouhému interpretování symptomů, ale pohlíží z různých úhlů na celou lidskou existenci včetně jejích sociálních souvislostí. Dává stejný prostor pohledu pacienta jako hypotézám terapeuta, který se z experta proměnil v průvodce nemocného, v dobrém slova smyslu v „závislého“ pozorovatele. Tak jako v kvantové mechanice platí princip neurčitosti, podle kterého pozorovatel vždy svým pozorováním ovlivňuje průběh experimentu a znemožňuje tak jednoznačně stanovit velikost závislých veličin, také v holistické psychosomatice neexistují metapsychologická východiska, z kterých by bylo možné jednoznačně interpretovat vnitřní proces nemocného. Self přestává být vnímáno jako struktura „uvnitř“, kterou by bylo možné přesně definovat,  přesouvá se na kontaktovou hranici mezi Já a ne-Já a je pojímáno jako struktura nezachytitelná, dynamická.

Zajímavá podobnost mezi holismem fyzikálním a medicínským tkví v paralelní existenci velkých teorií. Kvantovou mechaniku nebylo možné aplikovat na procesy makrofyzikální, její platnost přesvědčivě prokazovaly pouze děje na subatomární úrovni. Einsteinovy rovnice proto neztratily nic na svém lesku a dodnes tvoří druhý pilíř moderní fyziky. Podobně v psychoterapii a psychosomatice fenomenologické, interpersonální, systémové a systemické směry nic neubraly na kráse psychoanalýzy, která se rozvíjela i nadále v intencích Freudem stanovených předpokladů. Einstein i Freud, otcové relativismu, však byli k novému holistickému paradigmatu zcela nesmiřitelní. Einstein platnost zákonitostí kvantové mechaniky nikdy neakceptoval, protože odporovala jeho názoru na nutnou jednoduchost výstavby vesmíru. Jeho slavná věta „Bůh s Vesmírem nehraje v kostky“ vystihuje odmítnutí důsledků kvantové teorie, z níž vyplývá možnost (podle některých interpretací) dvou různých událostí při jediné příčině ve stejném čase. Podobně Freud odmítal připustit jakoukoliv revizi své metapsychologie a, jak je dobře známo, s řadou svých žáků i nejbližších přátel se rozešel.

Od šedesátých let 20. století se ve fyzice objevují první výsledky snah o sjednocení klasických teorií (tedy těch, které neobsahují princip neurčitosti) a kvantové mechaniky, a stále více důkazů potvrzuje možnost objevu tzv. „teorie všeho“. Hovoří se o deterministickém paradigmatu. Žhavým kandidátem na sjednocující teorii je tzv. teorie superstrun založená na představě hmoty, kterou tvoří klubíčka energie kmitající jako struny; až ty svými vibracemi dávají výskyt částicím s různými fyzikálními vlastnostmi. Podobně se také v psychoterapii a psychosomatice daří od poloivny 20. století původně rozdílné teorie sbližovat. Moderní psychoanalýza již dávno akceptovala interpersonální a systémová hlediska, a postavila je na roveň Freudem zastávaného instinktivismu. Integrativní psychoterapie pracuje jak s přenosovými tak existenciálními fenomény v terapeutickém vztahu, soustředí pozornost na modely chování spojené s kognitivními vzorci stejně jako na tělesné a emoční procesy.  Toto sjednocování nachází své potvrzení ve stále hlubších znalostech o neurobiologii, která je založena na témže  „vibračním“ paradigmatu jako teorie superstrun. Nepředstavitelné množství neuronálních okruhů kombinovaných miliardami buněk v celém mozku tvoří tzv. vnitřní rezprezentace. Ty zahrnují kognitivní, emoční i tělesnou zkušenost získanou v období raného vývoje ze sociálních interakcí. Znovuzapojování neuronálních okruhů v průběhu dalšího života, mohli bychom říci jejich „vibrování“, vyvolává podobné psychické i somatické příznaky, jaké organismus vytvořil v době jejich vzniku. Výskyt psychosomatických příznaků tak již není vnímán jako projev „nezralosti“ Self, příznak „nízké strukturovanosti“ ega, ale jako během vývoje získaný a osobní zkušeností prověřený nástroj, který pro zcela jedinečné Self s jedinečnou osobní historií znamenal v určitou chvíli jeho osobního zrání dostupný způsob zvládnutí náročné sociální interakce. Teprve v průběhu dalšího vývoje se stává takový způsob málo funkčním a nemocný není schopen dosáhnou sám změny v naučeném reagování, které zahrnuje i psychosomatické symptomy.

Výsledky zobrazovacích vyšetření mozku pacientů, kteří prošli psychoterapií, potvrzují změny, u kterých předpokládáme, že jsou výsledkem tvorby nových neuronálních spojů a vnitřních  reprezentací. Výzkumy v účinnosti psychoterapie pak ukazují jako jeden z rozhodujících léčivých faktorů v navozování těchto změn terapeutický vztah. Je pozoruhodné, že tytu pozorované změny v zobrazeních mozku odpovídají změnám navozeným účinnou medikací, na rozdíl od nich mají však trvalejší charakter.

Psychosomatika a psychoterapie s tak ve světle neurobiologických  poznatků stávají plnohodnotnou vědní disciplínou. Získávají místo, které jim v moderní medicíně právem náleží. Stále častěji se proto setkáváme s vážným a nepředsudečným zájmem o psychosomatiku u somatických lékařů, kteří jsou dnešní podobě jejího jazyka schopni nejen naslouchat, ale také mu lépe rozumět.

předneseno na XI. psychosomatické konferenci, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *