Rodina jako samoregulační systém

Co by mohla mít rodina společného se systémy? Nebo dokonce s počítači – kromě toho, že je počítač dnes již běžnou součástí téměř každé domácnosti? Na první pohled se zdá, že vůbec nic. A přece určité podobnosti můžeme vypozorovat.

V polovině minulého století, tedy toho, v kterém jsme se skoro všichni narodili, se ve Spojených státech konaly mezioborové konference (bylo jich několik a odehrávaly se vždy v intervalu dvou let), na nichž se vědci z nejrůznějších oblastí zabývali podobnou otázkou. Totiž, zda existují nějaké společné principy řízení živých a neživých systémů? Filosofové, matematici, biologové, antropologové, sociologové a psychologové došli nakonec k názoru, že tomu tak skutečně je. Výsledkem jejich společného přemýšlení byl zrod kybernetiky, vědního oboru, který se zabývá právě řízením systémů.Někteří účastníci těchto konferencí se později zamýšleli nad možností uplatnění některých poznatků kybernetiky pro poskytování pomoci rodinám, v kterých se objevily vážné problémy. Zpočátku se pokoušeli pracovat hlavně s rodinami, v nichž   někdo onemocněl psychosou, tedy duševní poruchou, při níž je vážně narušeno myšlení, vnímání, řeč, emoční prožívání reality a řada dalších psychických funkcí. Velice rychle se tak rozvinul obor na pomezí medicíny, sociální pomoci a psychologie, kterému se začalo říkat “rodinná terapie”.

Netrvalo dlouho a tento nový způsob pomoci či léčení nabízený nikoliv jednotlivcům, ale celým rodinám – systémům, se začal využívat i mimo oblast psychos. Jedna z oblastí, kde rodinná terapie došla širokého uplatnění, byla a dosud je, problematika užívání návykových látek a závislostí, které se při takovém užívání často rychle rozvíjejí. Také v bývalém Československu se díky nadšení několika lékařů a psychoterapeutů začala rozvíjet rodinná terapie jako součást léčby návykových nemocí. Od roku 1967 pracuje při Oddělení léčby závislostí VFN Středisko pro mládež a rodinnou terapii. Každý rok projdou tímto pracovištěm v Apolinářské ulici v Praze 2 desítky rodin, které na počátku přivádějí jasně označeného pacienta a hledají pro něj pomoc.

Rodiny vstupují do terapie, která představuje většinou 10 setkání s dvojicí vyškolených terapeutů, a pomalu se učí vidět, že problémy jednoho vždy souvisí více či  méně také s ostatními členy rodiny. Zpravidla se podaří najít překvapivé řešení starostí na místě, na kterém nikoho z rodiny nenapadlo vyřešení problému hledat. Často, i když ne vždy, se tak starosti rodin daří významně zlepšit. Někdy, a ani takové případy nejsou výjimečné, se členům rodiny během terapie ukazuje, že závislost, kterou dříve vnímali pouze jako hroznou přítěž, jež dokáže rozložit životy všech jejich členů, má přece jen jistou logiku a plní v rodině významnou komunikační funkci: pomáhá regulovat systém rodiny tam, kde normální samoregulační principy z nějakého důvodu selhaly nebo se na ně prostě “jen zapomnělo”. V takovém okamžiku nového pohledu na problém se otevírá cesta k tomu, aby mohla být nepříznivá situace v rodině radikálně změněna.

V týmu Střediska pro mládež a rodinnou terapii pracují – podobně jako tomu bylo na oněch mezioborových konferencích v USA – nejrůznější odborníci. Najdete tu psychology, sociální pracovníky, psychoterapeuty, antropology a psychiatry. Jejich cílem je najít společný jazyk s rodinami a poskytnutí pomoci jejich členům, svým klientům, kteří dočasně ztratili schopnost “řídit” sami sebe a tím i možnost podílet se “na řízení” vlastní rodiny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *