Minulost a přítomnost vojína Ryana – dvojí postoj k nemoci

V úvodu Spielbergova filmu[1] přichází James Ryan ke hrobu kapitána Millera, který mu před padesáti lety během invaze v Normandii zachránil život. Starý muž padá na kolena. Kamera zabírá nejprve klečící postavu, následuje dlouhý detail Ryanovy tváře. Ten přechází v detail obličeje kapitána Millera – začíná se před námi odehrávat půl století vzdálený příběh, který se však zároveň odvíjí v myšlenkách klečícího starce…

Na první pohled se zdá, že Spielbergův velkofilm je jen naturalistickým vylíčením hrůz, které prožívali američtí vojáci během invaze ve Francii. Úvod a závěr filmu bychom mohli chápat jako pouhé zarámování válečného děje, které samo o sobě nemá hlubší význam. Nabízí se však otázka, zda scénárista a režisér nechtěli právě úvodními a závěrečnými sekvencemi, jež se odehrávají v současnosti, cosi podstatného sdělit o minulosti a jejím vztahu k přítomnosti.Když kapitán Miller umírá, šeptá mladému Ryanovi do ucha své poselství: ”Zasluž si to…” Střihem se vracíme do pět desetiletí vzdálené současnosti, kde stařec klečící před křížem z bílého mramoru nahlas hovoří k mrtvému: ”Celý život jsem přemýšlel o tom, co jste mi řekl!” Ryan povstává, staví se do pozoru a mrtvému salutuje. Divák nespatřuje na počínání starého muže nic podivného, protože spolu s ním právě prožíval tříhodinové drama, jehož byl kapitán Miller hlavním hrdinou. Spolu s Ryanem může vnímat osobnost kapitána jako přítomnou. Opodál však stojí hlouček postav, v nichž tušíme Ryanovy příbuzné. Nic bližšího o nich nevíme, kamera nám je ukazuje pouze zdálky, takže je vnímáme jako ”pozorovatele” zvláštního starcova aktu. Jak asi rozumí jeho počínání oni? Nikoho z těch, které jsme důvěrně poznali, nikdy neviděli. Neví nic o nasazení, odvaze, napětí, vyčerpání, hrůze, které prožili Ryanovi spolubojovníci i on sám. Neznají Millerův odkaz, netuší, že jeho slova nese stařec ve svém vědomí po celý život jako nesmrtelnou vzpomínku na mrtvého. Viděno jejich očima, tedy zdálky, je starcovo počínání podivné, nepochopitelné, podivínské. Hovořit nahlas s někým, kdo zemřel před padesáti lety, by mohlo být v krajním případě chápáno také jako projev  narušeného vnímání, kterému – tak jako halucinaci – chybí reálný vjem.

Vidíme, jak se od vzdálené skupiny odděluje postava. K Ryanovi přichází stará žena, zřejmě jeho manželka. Stařec se na ni obrací a naléhavě se ptá: ”Jsem dobrý člověk? Řekni, prosím, že jsem žil dobře.” Žena hledí svému muži zblízka do tváře. Rozumí nějakým způsobem naléhavosti této otázky, chápe její souvislost s dávnými událostmi přesto, že je nikdy na rozdíl od nás nemohla spolu s vojínem Ryanem prožívat. Tuší však, že ji ve skutečnosti klade někomu, kdo není v reálu přítomen, kdo nemůže odpovědět, kdo ožívá jen ve vzpomínkách či  ”halucinacíh”  vojína Ryana.

Jistě, prožívání starce není skutečnou halucinací – příběh je “uložen” v jeho mysli a oslovení Millera i závěrečné pathetické gesto se odehrává zcela v kontextu tohoto příběhu. Vypravěči jde však o vztah časových dimenzí, které jsou prožívány subjektivně a tvoří podstatu struktury každé lidské perspektivy: zdaleka ne vždy prožíváme časovost jednoduchým způsobem plynoucího času. Jak ukázal Minkowski[2], fenomén oživené minulosti, která je náhle přítomnější než všechno reálně přítomné, ”hromadí se” a jakoby drtí budoucnost, je právě tou časovou strukturou, která určuje perspektivu otevřenou také pro halucinaci a paranoidní blud.

Odlišný  vztah mezi minulostí a přítomností určující perspektivu toho, kdo příběh sám zažil, kdo mu naslouchá, i toho, kdo jej prožít ani slyšet nemohl, mají zřejmě na mysli režisér a scénárista, když válečný příběh zasazují do rámce jednoduchých událostí v současnosti. Takový postup předvádí dvojí možný přístup k  lidskému prožívání. Díky Minkowskému pak můžeme použitou symboliku ”vzdálených a blízkých pozorovatelů” vztáhnout i na dvojí možný přístup k halucinaci a k duševně nemocnému vůbec.

První postoj je vyjádřen skupinou příbuzných. Ti nic netuší o celé souvislosti starcova chování a mohli by je docela dobře označit za podivné nebo dokonce bláznivé. Druhý postoj je vyjádřen v osobě manželky, která se přibližuje k Ryanovi. I když nemůže vstoupit do světa jeho vzpomínek, vyciťuje naléhavost vysloveného a časový přesah slov, v nichž náhle ožila minulost s naléhavou intenzitou.

Právě v tomto smyslu může být i náš postoj k duševně nemocnému dvojí. Můžeme  jej ”pozorovat” zdálky, bez možnosti mu porozumět. Ale také k němu můžeme přistoupit a zaslechnout v projevech jeho nemoci otázku, která zůstala nezodpovězena. Jak přesvědčivě ukazuje Foucault[3], různé kultury a různá historická období hledají svůj vlastní vztah k šílenství. Každý takový postoj je ale vymezen dvěma krajními možnostmi, které naznačuje Spielbergem vylíčený příběh starce Ryana  – nachází se kdesi mezi odstupem a maximálním přiblížením, jaké je intersubjektivně možné. Foucault hovoří o ”intuitivním skoku” do prožívání nemocného a odvolává se na Jasperse, když říká: ”… přírodovědecká analýza zkoumá nemocného s odstupem, jaký zaujímáme k nějakému přírodnímu objektu, a historická úvaha se drží jeho odlišnosti, umožňující jej vysvětlit, málokdy však porozumět mu. Intuice, která se do nitra chorobného vědomí přenáší skokem, se snaží pozorovat patologický svět očima nemocného: pravda, kterou hledá, není řádu objektivního, ale intersubjektivního.”[4]

 


[1] ”Zachraňte vojína Ryana” – režie: S. Spielberg; scénář: R. Rodat; produkce: S. Spielberg, I. Bryce, M. Gordon, G. Levinsohn; kamera: J. Kaminski; hudba: J. Williams; obsazení: T. Hanks (kapitán Miller), E. Burns (vojín Reiben), T. Sizemore (seržant Horvath), M. Damon (vojín James Ryan) ad.

[2] E. Minkowski, Le temps vécu 1933, in: M. Foucault, Psychologie a duševní nemoc, Dauphin 1997

[3] M. Foucault, Dějiny šílenství, Lidové noviny 1994

[4] M. Foucault, Psychologie a duševní nemoc, Dauphin 1997

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *