Tělo jako časované self

Mám dvě rozdílné zkušenosti s tělem; jedna, medicínská, souvisí s mou anatomickou a patologickou praxí v rámci studia základních lékařských oborů, druhá je zkušenost vlastní tělesnosti.

První zkušenost není vlastně ničím jiným než odosobněným pohledem na tělesnost zvenku. Anatom či patolog odhlíží od skutečnosti, že tělo, které pitvá, je neživé, a přenáší svá zjištění na tělo živoucí, na příklad směrem k chirurgovi, který z anatomických popisů vychází a pohledem patologa koriguje zvolený postup.

Tato zkušenost spočívá na zevní podobnosti tělesné stavby ať už jednotlivých orgánů nebo těla jako celku; rozdíl mezi živou a uhynulou tkání je pro ni dílčí, podružný: stojí na představě, že se jedná o dva rovnocenné způsoby její existence – ve tkáni buď probíhají nebo neprobíhají příslušné chemické a biologické změny. Všichni jsme si nějak podobní, říká tento přístup. Individuální rozdíly nejsou pro vznik nemoci důležité. Zkušenost vlastní tělesnosti hovoří o něčem jiném. Tělo není normovanou škatulí, do které mne kdosi strčil; je to má bytostná součást, ještě přesněji, je to má bytost. Není žádné “mé tělo”, protože tělo jsem já, dokud žiji. Všechny jeho tkáně jsou jedinečné, tělové prožitky jsou neoddělitelné od mých emocí a myšlenek. Zkušenost tělesnosti je základní zkušenost, protože jejím prizmatem vnímám okolní svět. Svět vnímám právě proto, že JSEM tělo, tj. “Já-tělo”. Jakýkoliv pokus bytost rozdělit na tělo a cosi dalšího, jakési duševno či cokoliv jiného, vede ke zmatkům. Úžasné možnosti jazyka jsou limitovány právě tím, na čem zároveň spočívají, na vytváření pojmů. Pro skutečnost mohu mít X definovaných pojmů –  to ale ještě neznamená, že mám co do činění s X skutečnostmi.

Odtud plynou také častá nedorozumění: “tělo jako metafora”, “nemoc jako symbol”; takové a podobné podtituly nacházíme na příklad v některých textech o psychosomatické medicíně. Tělo a somatická nemoc nejsou tím, čím jsou, jsou metaforickým vyjádřením něčeho jiného, dozvídáme se u některých psychoanalyticky orientovaných autorů. Tělo je v jejich pojetí pouhým projekčním plátnem symptomů, jejichž “skutečné příčiny” jsou přístupné pouze metapsychologickému bádání. Nepřipomíná to však právě ony dichotomie, do kterých zabloudily moderní jazyky: tělo a duše, příroda a duch? Lze najít nějakou metaforu, která by mohla být obecně platná pro všechny bytosti? Není anatomický obraz v atlase nebo popis chirurgického zákroku také metaforou jistého druhu?

Díky Wilhelmu Reichovi se rozvinul v psychoterapii alternativní proud, který odmítá toto štěpení celistvé bytosti člověka na “self” a tělesnost a vnímá jejich bytí v jednotě. Self je právě tak tělesné jako mentální a v psychoterapii proto nelze opomíjet ani tělové prožitky, ani emoční a kognitivní obsahy. Oproti psychoanalytickému přístupu běží pak v takovém terapeutickém úsilí o zkoumání jedinečné osobní zkušenosti z kontaktu vlastního těla se světem. Jen osobní setkání terapeuta s klientem, terapeutický rozhovor, který respektuje pacientovu odlišnost a jedinečnost, a zároveň mu napomáhá uvědomit si základní mechanismy narušení či obran, které se projevují i v oblasti tělesného prožívání, umožňují klientovi objevovat souvislosti jeho vlastního psychosomatického stavu.

Přesto jsem přesvědčen, že existuje nejméně jeden metaforický pohled na tělesnost, který nelze snadno odbýt důrazem na holistický ráz self. Ukazuje totiž jeho jistý, málo připomínaný aspekt –  odhaluje jeho časový charakter. V následujícím chci alespoň stručně naznačit, jaké možnosti takový pohled otevírá a znovu tak upozornit na význam časování pro zkoumání tělesného prožívání, jak se s ním setkáváme na příklad ve fenomenologicky orientovaných školách psychiatrie a psychoterapie.

Hlava je sídlem téměř všech důležitých smyslů, je tím místem mé bytosti, které mi umožňuje vnímat svět, vytvářet si o něm vizuální a jiné představy. Je nástrojem mého uvědomování světa včetně mne samotného. Obličej s ústy, z nichž vychází můj hlas a která artikulují slova, vyjadřují nejvíce mou individualitu, mé přítomné uvědomování toho, co právě teď prožívám. Naopak končetiny mi dávají nejčastěji možnost vstupovat do fyzického kontaktu, jsou místem, kde je soustředěna má schopnost aktivity. Končetiny si proto uvědomuji jako mocný nástroj změny situace –  od toho, co vnímám, mohu odejít nebo se k tomu přiblížit. Mohu věci nechat tak, jak jsou, ale mám také možnost se skutečností nějak naložit, změnit ji prostě tím, že ji “uchopím” a přetvořím. Mé končetiny tak více než hlavu vnímám  v souvislosti s tím, co v přítomnosti vzniká, připravuje se a rodí, co směřuje k budoucímu.

Trup není ani sídlem uvědomování ani zdrojem aktivity. Je oporou pro obojí. Nese hlavu a spojuje ji s končetinami. Je podporou pro to, co hlava a končetiny dělají, podílí se na jejich činnostech – na uvědomování i na změnách. Trup je nástrojem mé sebepodpory. V něm sídlí můj dech a buší srdce, které citlivě signalizují, jak na tom se zdroji vlastní sebepodpory jsem. Také je zde prostor, v němž cítím, co se děje s potravou, kterou přijímám –  nejen ústy, ale všemi smysli: zvedá se mi žaludek, když to, s čím vstupuji do kontaktu, odmítám, nebo mne bolí pod pravým podžebřím, když je “strava”  těžko stravitelná. Zvláštnost trupu si však nejvíce uvědomuji v souvislostí s jeho schopností “paměti”. Mé vnitřní orgány jsou skutečným archivem všeho toho, co jsem již zažil. Žaludek se nezvedá jen ve chvíli, kdy se setkávám s něčím nepříjemným, ale ozývá se i v okamžiku, kdy se mi nepříjemná událost nějak připomene, vstoupí do vědomí jako vzpomínka. Srdce se nerozbuší jen během ohrožení, ale reaguje sensitivně na každou interakci, která dřívější ohrožení třeba jen vzdáleně připomíná. V této souvislosti trup vnímám nejvíce ze všech částí těla ve vztahu k minulému.

Já-tělo je tak nerozlučně spojeno s prožíváním času. Jeho slasti i bolesti jsou neoddělitelné od toho, co se v  okolí odehrávalo v minulosti, co na něj působí v přítomnosti, a jak Já-tělo dokážu (nebo nedokážu) na toto působení reagovat, jak Já-tělem působím na svět a utvářím budoucnost. Že má self své vlastní časování, terapeut při fenomenologické práci citlivě vnímá; jeho úkolem je facilitovat klientův tělesný proces tak, aby i tyto časové kvality mohly být uvědomovány a umocnily tak klientův ozdravný pohyb k vnitřní svobodě a odpovědnosti.

Důležitá dimenze subjektivně prožívaného času se pak objevuje jako významná kategorie na příklad v antropologické psychosomatické škole; o subjektivní časovosti a antropologické psychoterapii bych rád uvažoval v Luhačovicích v souvislosti se zajímavým psychosomatickým případem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *