Tým a jeho jazyk

Od roku 1999 spolupracuji se Střediskem pro mládež a rodinnou terapii při Oddělení léčby závislostí VFN v Praze. Měl jsem to štěstí, že jsem na začátku svého působení potkal ve středisku ještě doktora Boše, tehdy již vážně nemocného. Naše setkání však bylo krátké a mělo pro mne spíše symbolický význam důležitého mezníku na přelomu časů. Na to, abych se od doktora Boše mohl učit, zbývala, bohužel, z jeho života již jen příliš krátká doba.

V letech 1999 až 2001 jsem do Prahy dojížděl z Plzně a má práce bylo omezena řadou nepříznivých okolností. Jedenkrát v týdnu, později jen asi jednou za tři týdny, jsem se u Apolináře účastnil sezení rodinné terapie. Pracoval jsem v terapeutickém tandemu nebo v rámci reflexního týmu, který v Apolináři naslouchá rozhovoru klientů s terapeuty přímo v terapeutické místnosti. V květnu minulého roku jsem do VFN nastoupil a od té doby působím v týmu Střediska pro mládež a RT jako psychiatr a terapeut.

Nejvýraznějšími postavami apolinářského týmu pro mne od počátku byli  Jitka Vodňanská a Pavel Bém, kteří řadu let spolupracovali s doktorem Bošem a od něj převzali hlavní část svých terapeutických zkušeností v oblasti rodinné terapie. Jitka ale, tak se mi jevila především v průběhu let 1999 a 2000, svou často brilantní terapeutickou práci reflektovala pojmy specifického jazyka, který odrážel nejen její psychoterapeutické vzdělání zaměřené ne-analyticky (na tělové a neverbální techniky), ale snad ještě více její hluboké „paraterapeutické“ zájmy (buddhismus, meditace, východní filozofii, apod.). Zdálo se mi, že takový jazyk neosvětluje rodinnou terapii jako svébytný terapeutický postup. Pavlův jazyk byl zas zcela odlišný, zdůrazňoval jiné skutečnosti, než Jitčin. Také  jejich styly práce byly rozdílné a já nemohl pochopit, CO mají oba společného, CO je vlastně „ta rodinná terapie“, které se mám naučit. Výsledkem zkrátka bylo, že pro mne byli oba, Jitka i Pavel, málo srozumitelní. A s nimi i celá rodinná terapie.

Rozhodoval jsem se proto, zda mám rodinnou terapii vůbec dělat, protože se s ní v podání apolinářského týmu nejsem schopen ztotožnit, nebo zda se ji mám „naučit“ někde jinde – tzn. osvojit si přiměřenější slovník spojený se základy teoretického vzdělání v tomto oboru, a snad i základní dovednosti, které, jak se mi zdálo, u Apolináře získat nemohu nebo neumím. Tak se zrodila má chuť vstoupit do výcviku RT. V roce 2001 jsem vstoupil do výcviku Pražského psychoterapeutického institutu a šestkrát ročně dojíždím na výcvikové běhy do jeho pobočky v Liberci. Výcvik, který probíhá již třetím rokem, vedou Lída Trapková s  Vláďou Chválou, výcvikové skupiny  běží pod vedením Honzy Knopa a Evžena Panovského.

Díky výcviku vidím Apolinář a způsob práce v něm  z nového úhlu pohledu. Řadu věcí, kterým jsem dříve nerozuměl, mi ozřejmilo studium v Liberci. Tím, že jsem se dozvěděl více o různých směrech v rodinné terapii, o vývojových fázích rodinného systému, uvažoval o konkrétních rodinách  a vztazích mezi jejich jednotlivými členy, jsem změnil také svou komunikaci v týmu. Dnes se mi zdá, že neexistuje žádný jednoduchý pojmový aparát, do nějž by bylo možné rodinnou terapii zahrnout, ale že každý tým má svůj vlastní jazyk, který utváří všichni  terapeuti zcela analogicky k rodinnému systému. Rodinná terapie, jak ji u Apolináře a v Liberci poznávám, není ničím definitivním, není technikou, které by bylo možné se „vyučit“, je určitým pohledem na problémy jednotlivců, způsobem porozumění, pro  nějž je typické, že stále zohledňuje či zdůrazňuje rodinný kontext psychických i somatických symptomů. Ačkoliv s takovým jednostranným zdůrazněním rodinného „aspektu“ celého psychického pole stále vduchu polemizuji a v jistých konkrétních případech s ním nesouhlasím, rodinná terapie andersenovského typu, jak je v Apolináři  realizována, přináší do mé práce zároveň i nové kvality, které individuální ani skupinová psychoterapie nemají.

Takovou kvalitou je zejména „týmovost“ rodinné terapie. Tým má vlastní „rodinný život“, utváří svůj vlastní jazyk, a vychází tak rodině přinášející symptom vstříc tím, že je sám plnohodnotným systémem. Samozřejmě, že v terapeutickém týmu neplatí ta samá pravidla  jako v rodině, život týmu se také odehrává jiným způsobem. To, co mají ale oba systémy, které se v terapii setkávají, společné, to je jejich organizace na úrovni jazyka.

Uprostřed výcviku v rodinné terapii docházím postupně k názoru, že účinnost rodinné terapie netkví v propracovanosti „teorií o rodinných systémech“, ani ve způsobu intervenování, dokonce ani v terapeutické zdatnosti jednotlivých členů, i když všechny zmíněné stránky terapie jsou samozřejmě velmi důležité. Někteří členové apolinářského týmu využívají více modelu s prvky systemické terapie, jiní strukturálního, další zejména strategického a opět jiní vnášejí do terapeutické práce s rodinami svou zkušenost z dynamické psychoterapie a pracují s rodinami vlastně jako s malými skupinami.  Ačkoliv se nemohu vnitřně ztotožnit s každým způsobem práce ve středisku, můj jazyk, kterým pak oslovuji další a další rodiny, utváří i ti kolegové, s nimiž v řadě otázek týkajících se terapeutické práce nesouhlasím. Klíčovou roli pak hraje stupeň „jazykové organizace“ týmu, totiž takové porozumění rodinnému systému, o němž je možné mezi členy komunikovat v živých, srozumitelných pojmech, bez frází a klišé, přestože každý z terapeutů pracuje s rodinami odlišně. Takový jazyk pak vytváří určité, zcela jedinečné „týmové pole“, které se na určitý čas připojuje k rodinnému systému.

Ačkoliv cílem terapie je předem definovaná změna, během rodinné terapie jde ještě o cosi podstatnějšího, co kontrakt týmu s rodinou nezahrnuje: totiž o oživení tvořivých sil v rodinném systému, které mají svůj původ MEZI jednotlivými členy rodiny. A toto oživení rodinné kreativity je schopen vyvolat právě „týmový jazyk“, který je sám živě utvářen MEZI členy terapeutického týmu.

Je-li skutečně organizovanost týmu na úrovni jazyka důležitým aspektem účinnosti RT, bylo by zajímavé zkoumat způsoby, jakými různé týmy svůj „živý jazyk“ utváří, jak se organizují a jak prohlubují či rozšiřují týmový jazyk jako základní nástroj své práce. V Apolináři takové  „utváření jazyka“ probíhá na několika úrovních:

První úroveň představují vlastní sezení. Tím, že je reflexní tým v přímém kontaktu s terapeuty i klienty, naslouchá, dívá se, „čichá a hmatá“ atmosféru mezi oběma systémy, rodinným a terapeutickým, mohou se jeho účastníci během sezení ve vymezeném čase vyjadřovat  k tomu, co se odehrává mezi nimi, k vlastní interakci. Zpětná vazba, kterou reflexní tým poskytuje terapeutům, však nemá jen charakter informace, není pouhým upozorněním na důležité aspekty terapeutické situace,  zároveň je „jazykováním“, totiž jazykem, jenž utváří a rozvíjí svébytný organismus týmu.

Po této krátké přestávce vyhrazené pro spolupráci terapeutů a reflexního týmu, jež nastává asi po prvních 45 minutách sezení a nemá trvat déle než 10 minut, následuje zakončení terapie spolu s rodinou. Během zhruba pětiminutového závěru již členové rodiny zpravidla nehovoří, v něm jako by celý tým předával své „životodárné síly“ rodinnému systému formou „ocenění“ a „doporučení“, eventuálně „domácího úkolu“ a „předpokladu“, který  předjímá, někdy však záměrně indukuje, některé události v systému. Smyslem jak úkolů tak předpokladů je zesílení proběhlé terapeutické interakce. Jejich poskytnutí  není nezbytné, ocenění a doporučení, někdy obsažené v jediném „poselství týmu“, je však udíleno po každém sezení. Po předání poselství rodina odchází a práce týmu pokračuje dalších nejméně 15 minut, často však i déle. Celý tým znovu hovoří o proběhlém sezení, smyslem takového rozhovoru ale není  hodnocení, kritika, vytýkání chyb, je jím vlastně komunikace sama, totiž utváření společného „živého jazyka“, který pomáhá otevírat nové pohledy a nová porozumění pro příběhy rodin.

Druhou úrovní, na níž se „tým učí mluvit“, jsou supervize. U Apolináře probíhají pravidelně každý týden  a podle potřeby terapeutů jsou poskytovány jak pro individuální terapie tak pro rodinná sezení. Průběhu supervize se účastní nejen terapeut či terapeutický tandem, který terapii vede, ale celý tým. Týmovou interakci řídí  supervizorka a ovlivňuje tak významně trvalý proces vzniku „týmového jazyka“.

Třetí, neméně důležitou úrovní, je vlastní život týmu. Jeho členové se nejméně dvakrát ročně setkávají mimo středisko na „výjezdních zasedáních“. Mimo tato dvě důležitá setkání dochází během roku častokrát ke spontánním setkáním při dalších akcích – tým společně vyráží do kina, divadla, na přednášky, do hospody, slaví tradičně společně Vánoce… Při každé takové příležitosti se vždy setkávají členové týmu, vždy se prohlubuje jejich společný jazyk, utváří se „jemněhmotná“ struktura společenství, která s týmovým jazykem úzce souvisí.

Má zkušenost s rodinnou terapií je tak od počátku působení v Apolináři, tedy od roku 1999, utvářena prostřednictvím zkušenosti s týmem a jeho jazykem. Nejprve to byl pro mne jazyk neuchopitelný, málo srozumitelný, protože v týmu bylo mnoho výrazných osobností s rozdílným psychoterapeutickým zaměřením, které hovořily příliš košatým, pro mne málo konkrétním jazykem. Postupně jsem však odhalil společné kořeny takto komplikovaného jazyka a začal oceňovat jeho mnohostrannost a mnohovrstevnatost. V jeho vitalitě, nerozlučně spojené s vitalitou jednotlivých členů terapeutického týmu, vidím samu podstatu léčebného efektu rodinné terapie, kterou tým vytváří jako svůj svébytný přístup složený z prvků všech možných terapeutických modelů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *