Hamlet, časy a prostory prožívání

Motto: “Že šílím? Ne. Můj tep má stejný rytmus jako váš, je stejně zdravý – nezbláznil jsem se.” W. Shakespear, Hamlet (překlad Z. Urbánka)

Předneseno na konferenci “Čas pro rodinu” v Hejnicích, 3.4. 2004

Stručný obsah hry:

Dánský král zemřel za podivných okolností. Jedné noci se zjeví princi Hamletovi duch a sdělí mu, že otec byl zavražděn jeho vlastním bratrem, současným králem Claudiem, který se oženil s královnou Gertrudou. Rozrušený Hamlet se rozhodne pomstít otcovu smrt; aby svým pohnutím nevyvolal podezření, předstírá šílenství. Polonius, králův pobočník, se domnívá, že příčinou této nemoci by mohla být Hamletova láska k jeho dceři Ofélii, jíž však sám dříve zakázal odpovídat na princova vážná vyznání. Svého syna Laerta posílá Polonius do Francie, ale zároveň ho nechává sledovat, protože chce mít přehled o jeho životě v Paříži.

Aby nabyl jistoty o Claudiově zločinu, inscenuje Hamlet s divadelní společností představení, které zobrazuje na látce antického příběhu okolnosti zavraždění Hamletova otce. Bratrovražedný král zděšeně prchá ze sálu, kde Hamlet spolu s přítelem Horaciem pozorně sledují jeho reakce během představení. Claudia trápí výčitky, ale i velký strach z vyzrazení. Když se osamotě modlí k bohu a prosí o odpuštění, je zastižen Hamletem, který váhá, zda využít vhodnou příležitost k pomstě. Králi je již jasné, že Hamlet šílenství pouze předstírá a že se chce pod jeho maskou mstít. Proto se rozhodne poslat synovce do Anglie, kde má být ihned po příjezdu popraven.

Hamletův odjezd uspíší nešťastná smrt Polonia, který naslouchá v úkrytu princovu rozhovoru s Gertrudou. Hamlet, jemuž se v matčině komnatě zjeví znovu duch mrtvého (viz motto), probodne Polonia skrytého za závěsem v domnění, že útočí na vraha svého otce. Hamlet pak v doprovodu Guildensterna a Rosencrantze, zrádných přátel, kteří mají zajistit jeho odstranění, odplouvá do Anglie; cestou do přístavu potkává norské vojsko, jež táhne pod velením mladého prince Fortibrase přes dánské území do války s Polskem. Setkání s vojáky odhodlanými zemřít v boji  posílí v Hamletovi rozhodnutí uskutečnit krvavou mstu. Strýcův pokus zbavit se ho další úkladnou vraždou Hamlet šťastně odhalí; zfalšuje královské listiny doporučující jeho vlastní popravu a na smrt do Anglie posílá své bývalé druhy.

Hamlet sám se navrací na královský dvůr. Cestou z přístavu míjí hradní hřbitov, kde jsou právě odkryty ostatky dvorního šaška Yorika, kterého znal jako malý chlapec. V úkrytu přihlíží pohřbu a zjišťuje, že královská rodina pochovává Ofélii, která po smrti svého otce Polonia zešílela a utopila se. Z Francie se již vrátil její bratr Laertes, který napadne Hamleta, když za ním zoufalý princ skočí do ještě odkrytého hrobu, do kterého má být mrtvá uložena. Na radu krále Claudia vyzve Laertes Hamleta na souboj, ale již před utkáním otráví hrot svého rapíru jedem. Výzvu k souboji přichází Hamletovi oznámit dvořan Osric, zbohatlý hlupák, kterého Hamlet označuje za reprezentanta přicházející doby konzumu, tak jako v Yorikově lebce spatřil chvíli před tím odcházející věk ducha.

Také Claudius znovu usiluje o Hamletův život a připraví pro něj pohár s otráveným vínem. Z poháru se však během souboje napije nic netušící královna, která na místě umírá. Když Hamlet, který se Laertovi nejprve omluvil a přiznal, že v předstíraném bláznovství neunikl také skutečnému šílení, objevuje zradu, probodne Laerta i krále. Umírá však i sám Hamlet, zraněný na začátku souboje otráveným hrotem soupeřovy zbraně. Hamletův nerozlučný přítel Horacio chce tváří v tvář tragédii královského rodu ukončit svůj život sebevraždou, ale umírající princ ho zastavuje a žádá, aby vypověděl světu jeho příběh. Ten končí příchodem Fortibrase, vracejícího se z válečného tažení do Polska, kterého Hamlet ještě před smrtí označuje za budoucího nového vládce země.

Chci zkoumat časové dimenze prožívání, v nichž se během individuálního vývoje postupně rozevírá fenomenologická perspektiva každého člověka. Časoprostorová multidimenzionalita prožívání je tím, co je všem lidem bez rozdílu společné – je něčím v původním slova smyslu archetypálním, pra-základním. Prazáklady, řecky ARCHAI, jsou čtyři a tvoří vlastní mysteriózní obsah mýtů a velkých příběhů všech kultur. Nasloucháme-li pozorně, můžeme je objevit ve čtyřech různých zjeveních slunečního boha ve starověkém Egyptě, ve čtyřech oddílech knihy Exodus, stejně tak ve čtyřech částech antického Tartaru a ve čtveřici velkých olympských bohů. Tytéž ARCHAI odhalují také čtyři “zastavení” vězně, který vychází v Platónově podobenství z jeskyně, i čtyři křesťanská evangelia (Konečný, 2002).

Archetypální časoprostory jako základ lidského prožívání je však možné pozorovat a popisovat nejen v průběhu individuace a nezjevují je pouze mýty a velké příběhy. Lze je odhalit právě tak na úrovni “systémů” – počínaje rodinou, přes pracovní a generační komunity, až na úroveň celospolečenskou. Tuto jejich působnost chci předvést na příběhu rodiny dánského prince Hamleta, jak jej známe ze slavného Shakespearova podání (Urbánek, 1992).

Hra se vyznačuje jednotou místa – odehrává se v Dánsku na královském hradě Elsinor a v jeho těsné blízkosti – a chronologií času. Z pohledu diváka zachycuje příběh časový úsek několika týdnů, možná dvou tří měsíců; z hlediska jednotlivých postav se prožívané časy zásadně liší. Časoprostor Hamletův a Horaciův umožňuje setkání s duchem zemřelého; královna však při rozhovoru s princem ve své komnatě ducha mrtvého manžela nevidí. Můžeme se ptát, proč tomu tak je? Jde snad o pohádkové prvky v dramatické látce? Takovou odpovědí bychom se ocitli v oblasti téže primitivní hermeneutiky, která mýty a příběhy velkých náboženství vykládá jako etiologická nebo historická vyprávění. Hledejme hlubší, podstatnější odpověď (Otto, 1962).

Je zřejmé, že v celém příběhu došlo k dalekosáhlému otřesu hranic – mám na mysli jak hranice individuální, zajišťující osobnostní integritu (jak je vidět na postavách Hamleta a Ofélie), stejně jako hranice rodin – Hamletovy i Poloniovy, i hranice celého království (jehož osud leží na srdci Horaciovi, který na počátku i na konci hry komentuje politické pozadí příběhu v souvislosti se vstupem norských vojsk na dánské území), a dokonce celého světa – jak plyne ze  slov samotného Hamleta. Je možné, že Hamletův a Horaciův časoprostor je Shakespearem vyznačen společně jako dimenze otřesených hrdinů; jako prostor, v němž se prolínají přítomnost s minulostí, v kterém vše souvisí se vším  a jenž je proto obýván živými i mrtvými bez rozdílu;  vládne v něm “čas posvátného trvání”, který odhaluje svět jako jediný celek bytí. Je to však také dimenze, v níž nelze nevnímat absolutní osobní zodpovědnost za osud celého věku, jak to prožívá Hamlet: “Doba se pomátla! Pekelný trest, že k nápravě ji zrovna já mám vést”.

V takové dimenzi prožívání však není možné rozhodovat se běžným způsobem – když má Hamlet příležitost zabít vraha, váhá a neučiní tak. Bývá proto mylně chápán jako tragická postava neschopná rozhodnutí. Hamlet však vnímá celost bytí a ví, že ne člověk hledá své rozhodnutí, ale Rozhodnutí hledá svého Člověka. Ví, že “napravit dobu” znamená vyjít vstříc vlastnímu jedinečnému Příběhu a potkat se s ním v pravou chvíli osobního zápasu – nikoliv vykonat mstu. Jeho tragédie je existenciální – neběží o to, že by “váhal”, co učinit; Hamlet, bytostně chápe, že tváří v tvář Bytí nelze rozhodnout nic podstatného, pokud ono samo nerozhodne rozzářit omezené bytí člověka. Proto volá: ”Být  nebo nebýt. Jak to rozhodnout?  Je důstojnější mlčky sklonit hlavu před potupnými šípy osudu, nebo vzít zbraň a příval trápení ukončit navždy vzpourou?”

V rozsahu tohoto textu není možné rozvést veškeré souvislosti individuační, konstatujme proto pouze, že v tomto čase prožívání se ocitá přirozeně dítě na počátku svého vývoje, když nevládne řečí ani nástroji abstraktního myšlení; mohli bychom říci – i jemu vše souvisí se vším, i ono je postaveno bytostným způsobem před tvář světa: jde o preverbální zkušenost, v níž se svět ukazuje člověku v původním sepjetí jako jediný celek bytí (Konečný, 2002). Koptština Staré říše měla pro takový časoprostor zvláštní výraz, DŽET (Assmann, 1995), což naznačuje, že zkušenost této archetypální dimenze byla lidem starověkého Egypta ještě běžně dostupná i v dospělosti. My ji většinou zakoušíme již jen v její orgasmické či extatické podobě – anebo na pokraji psychózy, tak jako Hamlet. 

Při práci s rodinami se mi takový časoprostor podaří někdy alespoň zahlédnout. Ukazuje se ponejvíce tam, kde dochází k emočním otřesům na pozadí náboženských rituálů, které představují určitý grounding a zamezují tak úplnému rozpadu osobnostní struktury (jak to vidíme u psychotiků a v Shakespearově podání u Ofélie). Vzpomínám na rodinu, která během oslavy Vánoc prožila takový otřásající zážitek. Desetiletý syn během Štědrého večera, tedy vánoční vigilie, zažil emočně intenzivní, z pohledu jeho časoprostorovosti zcela reálné setkání s mrtvou babičkou na pozadí vyprávění o ní; ta, šlo o matku jeho matky, zemřela za nejasných okolností v době, kdy bylo matce chlapce právě tolik, kolik jemu, tedy asi deset let. Během rituální slavnosti, v prostoru kruhu rodiny, ožívají – mohli bychom říci – její mrtví. Rodina v tomto prostoru odhaluje tajemství obsažená v temporalitě, kterou můžeme nazvat rodovým časem, v němž jsou přítomni jak zrození,  tak i dosud nezrození a zemřelí.

Oféliin a královnin prostoročas je také Shakespearem vyznačen společně. Gertruda a Ofélie se ocitají v prostoru fascinace Já protějším Ty, v němž se přítomnost neprolíná s minulostí, ale v živém vztahu se otevírá znovu a znovu jako “věčný návrat téhož”. V tomto prostoročasu již není možná zkušenost setkání s mrtvými; jde o vztahovou dimenzi, v níž se zjevuje Smysl jako přirozená součást existence, která se odvíjí z  “času věčného návratu”; ten koptština Střední říše označovala výrazem NEHEH (Assmann, 1995). Mluvíme o temporalitě, jejímž obsahem není kauzalita lineární, ale cirkulární, a v rodinné terapii proto běžně hovoříme o cirkulárním čase. Tuto časoprostorovost zakoušíme v oblasti kreativity, kterou zabydlujeme vždy jen přítomnost – svým vztahem k bytostem nebo věcem. Hamlet vlastně o tomto časoprostoru vztahovosti říká ze své perspektivy “posvátného trvání” v rozhovoru s Poloniem s bolestnou ironií: “Slova, slova, slova” – a má na mysli jistou pokleslost existence v této časoprostorové dimenzi, která rezignovala právě na slovy neuchopitelnou celost bytí, a tím i na osobní odpovědnost za svět a na svobodu jako na cestu k ní: Gertrudin příběh je o vášni, jež zůstává slepá ke všemu, co přesahuji ji samu; Oféliin zas o poslušnosti, která se nevyučila riziku osobního zápasu a je tak postižena touž slepotou. Obě ženy však milují celým svým srdcem a jejich prožívání se nedotýká žádné lsti, zrady, natož vražedných úkladů. Jejich přítomnost ještě nepropadá minulosti; fascinace vztahem jim skrze “Ty” otevírá znovu a znovu cirkulárním způsobem přítomnost. Obě se tak podobají dítěti v té části evoluce, kdy probíhá vývoj řeči. Mohli bychom říci, že dítě stálým opakováním říkanky či pohádky obývá tentýž “časoprostor věčného návratu” (Konečný, 2002).

Při práci s rodinami potkávám tuto dimenzi prožívání nejraději; její přítomnost vnímám jako významný signál zdraví rodinného systému. Možnost obývat ji či vstupovat do ní, obnovovat ji, je spojena se schopností rodiny utvářet zdravé vztahy, a podle potřeby prožívat a sdílet společně. Jedním jejím výrazným příkladem je rodina shromážděná okolo hry, do níž se zapojují rodiče i děti s obdobným nadšením. Generační rozdíly a hranice mezi subsystémy se na okamžik stírají, rodina vstupuje do prostoru kříže rodiny a ocitá se v čase, který můžeme označit jako generační. Každý  z členů rodiny je propojen v takové chvíli se všemi ostatními stejně pevnou vazbou, a ze svého postavení ve středu rodinného kříže je ke všem vrcholům představujícím ostatní členy systému stejně vzdálen.

Prostor a čas, jemuž dále propadá lidská existence, je časem míjející minulosti, lineárním časem, v němž se možnost utvářet živý  vztah vytrácí a smysl existence je tak ohrožen. Takový svět již není obýván bytostmi a věcmi propojenými vzájemnými vztahy a jeho i jejich význam je určen pouhou kauzalitou. Takový časoprostor nelze nahlédnout skrze vztah ani uchopit skrze prolomení hranic času, v němž ožívají mrtví. Je to dimenze, z níž svět kontrolujeme skrze poznávání věcí a bytostí a z které lze nad věcmi a osobami získat moc. Hamlet vlastně vypovídá ze své perspektivy i o této kauzální dimenzi, když říká Horaciovi: “Vědě se ani nezdá, Horacio, co všechno zem a nebe skrývají.” Má tím na mysli odklon lidské existence od Smyslu, jenž se zjevuje nevyslovitelně v celku bytí světa anebo je darem vztahu mezi Já a Ty, který může být verbalizován. Smysl existence se stává cenou, jež musí být zaplacena za získanou moc. To samé platí o vědě i o zkušenosti, kterou utváříme na prahu biologické dospělosti a  která je dána poznáváním věcných souvislostí; smysl existence v ní však zůstává skryt v běhu lineární kauzality a “lineárního času”, stává se cenou za novou “moc”, kterou věda získává nad přírodou a dospívající nad vlastním životem. Ve starověkém Egyptě v období Nové říše vzniklo pro takový časoprostor  označení KA, jež je blízké našemu vnímání času v souvislosti s děním, pořádáním a organizováním (Assmann, 1995).

V  tomto pomíjivém času linearity pobývají další Shakespearovy postavy. Jsou to Claudius, Polonius a Laertes, intrikán, slídil a pomstychtivý horkokrevný mladík, který se nezdržuje “intelektuálními” úvahami z – pro něj nedostupného – “času posvátného trvání”, v němž zaznívalo Hamletovo trýznivé: “Být nebo nebýt.” Claudius se “neváhá” pošpinit vraždou, aby získal královskou moc, Polonius “neváhá” špehovat vlastní rodinu i rodinu královskou, aby získal informace a kontrolu nad situací, on i Laertes “neváhají” Ofélii radit, jakou že obratnou hru má dál hrát ve vztahu k princi. Všichni tři jsou pokleslí do pomíjivosti, jejich žití však dosud není zcela zproštěno smyslu – ten jim zůstává pouze skryt. Jak volá Claudius: “Je ve mně temno jako ve smrti.  Čím víc se duše touží zbavit pout, tím padá hloub. Na pomoc andělé! Zkus kleknout, hříšná zatvrzelosti; buď poddajné, mé okoralé srdce – pak snad se všechno v  dobré obrátí (…)” Pokouší se modlit, ale nakonec zvolá: “Má slova chtějí k nebi. Prázdná jsou!  Chybí jim duše – sluchu nedojdou.”

V zoufalém volání člověka zatíženém vinou stále ještě můžeme slyšet život probíhající v konkrétním časoprostoru: Claudius se cítí ztracen, ale svůj pád si uvědomuje. Proto můžeme o Claudiovi (i o Poloniovi a Laertovi) říci, že smysl jejich  existence pro ně není ztracen, zůstává však skryt. Jejich “lineární čas” je týž jako ten, do něhož přirozeně vstupuje dospívající, když poznává “prolhanost jazyka” a začíná spolu s dospělými obývat svět zrelativizovaných hodnot (Konečný, 2002).

Při práci s rodinami  se setkávám s tímto prostorem nejčastěji. Role obětního beránka, jeho psychologický trojúhelník, dependence a kodependence, tvorba koalic, transakce neboli hraní her, to vše jsou děje, které probíhají v lineárním čase kauzality. Rodina, přicházející do rodinné terapie a označující symptomatického člena, obývá vlastně tento prostor, v němž jsou vztahy narušeny, jednotlivci vytvářejí různé subsystémy moci a zabydlují tak něco, co bychom mohli označit jako prostorovou rodinnou síť. Transakce uvnitř rodiny natolik izolují rodinný systém, že ten se stává jakýmsi světem pro sebe, v němž probíhá jeho vlastní nukleárně lineární čas.

Poučeni mýty a příběhy velkých náboženství víme ještě o dalším časoprostoru – a i ten zachycuje Shakespearův genius. Jde o vyprázdněný čas, bezejmennou, temnou dimenzi odosobněné skutečnosti, kde jsou významy dány pouhou účelovostí a  kde  se smysl existence nezjevuje bezprostředně ve zjevení celku bytí, ani skrze vztah, ani nezůstává skryt, ale je ztracen bezejmenném čase, který v koptštině zůstává skutečně “bez jména”, není pro něj žádný výraz. My zakoušíme tuto časoprostorovou dimenzi v oblasti hromadění majetku a soutěžení o prestiž, které jsou tím nejpokleslejším prožitkem času. V něm člověk ztrácí přístup k věcem v jejich věcnosti a k bytostem v jejich jedinečnosti. Z věcí se stávají pouhé předměty a z bytostí odcizené osoby beze jmen. V tomto světě už nejde o možnost prolnutí minulosti a přítomnosti, v níž ožívají mrtví, ani o trvání přítomnosti ve vztahu, a dokonce již ani o získání moci nad věcmi a bytostmi, jak tomu je v pomíjivém lineárním čase. Jde v něm o pouhé vlastnění předmětů a výsad vyznačujících společenské postavení a úspěch. Je to prostor, o kterém již nemůžeme říci, že ztratil přístup ke smyslu existence. Je nejtemnějším ze všech časoprostorů, k němuž,  mohli bychom říci, ztratil přístup Smysl sám. Smysl v této dimenzi prožívání není skryt, ale je ztracen (Konečný, 2002). Hamlet mluví vlastně o této bezčasé temporalitě, když představuje Horaciovi Osrica: “Znáš toho komára? (Ne?) Tím lépe pro tvou spásu; znát se s ním je neřest. Má mnoho pozemků, a úrodných! A je-li někdo velezvíře mezi zvířaty, má zaručeně koryto hned u králova stolu. Je to kavka, ale jak říkám, nabobtnalá spoustou hlíny, kterou vlastní.”

Shakespeare uvádí do tohoto prostoru dvě tragické postavy, Hamletovi zrádné přátele Guildensterna a Rosencrantze s jejich sarkasticky použitými dobovými jmény, a jednu tragikomickou figuru – právě podivínského, zakrslého dvořana Osrica, zbohatlíka, který se objevuje poprvé až před samým krvavým závěrem hry a podle Shakespearových poznámek má na zádech “jakási směšná křídla”. Osric je tak smutnou odpovědí na Claudiovo zvolání: “Na pomoc, andělé!”; odpovědí, jež přichází v samém závěru hry právě tak zákonitě, jako se samotný bezejmenný čas a prostor, v němž vládne hromadění odvěcněných předmětů a prázdnota úspěchu bezejmenných, rozevírá během individuace. Povšimněme si zároveň, že Hamlet sám vidí v Osricovi reprezentanta přicházející doby konzumu, tak jako v Yoricově lebce spatřil chvíli před tím odcházející věk ducha.

Při práci s rodinami se setkávám s časoprostorem propadlým bezčasovosti a bezejmennosti stále častěji. Osvobození společnosti od starých fízlů Poloniů a posluhovačů Guildensternů-Rosencrantzů otevřelo zákonitě dveře novým Osricům. Vzpomínám si na rodinu takového zbohatlého obchodníka, který přivedl do terapie svého dospívajícího syna. Osmnáctiletý chlapec nejenže měl tu drzost přestat docházet na zotročující tréninky atletiky (otec Osric byl od mládí nadšený skokan do výšky), ale navíc si dovolil onemocnět kleptomanií a začal v rodinném “kvelbu” krást peníze přesto, že žádné nepotřeboval. Měl totiž kapesné rovnající se platu sekundárního lékaře na psychiatrickém oddělení…

Onen chlapec přišel na první sezení rodinné terapie v tričku s nápisem: “Hledám změnu!”, ale mohl na něm mít klidně napsáno “Hledám obrácení!” Svou bezzubou revoltou proti otcově hamižnosti a bezduchému společenskému soutěžení o prestiž přece jen naplňoval bezejmenný prostor rodiny individuačním časem směřujícím právě k takové METANOIA, obrácení.

Bolestná nutnost individuačního průchodu temným, bez-duchým bez-časím tkví právě v možnosti obrácení, která čeká v nejčernějším bodě, v jeho středu: jen skrze toto ztemnění můžeme zrodit kosmicky světelnou dimenzi, znovuobjevit ve vlastním srdci rozevřený celek Kosmu jako živoucí, veškerou existenci pronikající skutečnost (Konečný, 2002). Také o této dimenzi, dosažené během vývoje skrze obrácení, promlouvá Shakespeare ústy Hamleta, když princ oslovuje svého vyvoleného přítele Horacia: “Jsi ten, kdo mnoho trpí, aniž to dá znát, přijímáš stejně rány osudu i jeho přízeň. Blažení jsou ti, v kterých se cit a rozum mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát jak na flétnu, co se mu zamane.”

Jak  střízlivý, přitom hluboký obraz prožívání, jež vytěžilo z individuační zkušenosti novou otevřenost celku bytí – každé myšlence, každému skutku, každému setkání i každé sebedrobnější události: nyní již “přijímá stejně rány osudu i jeho přízeň”. Tento obraz kosmické zakotvenosti nacházíme   na místě, kde bychom ho možná vůbec nečekali: uprostřed příběhu (jak říká Horacio v závěru celé hry) “o neřestech, o krvavých a sprostých zločinech, o smrti zaviněné přehmatem, o lsti, jež donutila zabíjet, a nakonec o zrádných úkladech, které se vymstily svým původcům.”

Literatura:

Assmann J. (1995): Egypt ve světle teorie kultury,

Praha, OIKOYMENH, 1998.

Konečný M.: Opsarion, čtyři prazáklady světa a člověka, Praha, Triton, 2002.

Otto W.F. (1962): Mýtus a slovo, in: Mýtus, epos a logos, Praha, OIKOYMENH, 1991.

Urbánek Z.: Hamlet, in: Šest her, Praha, Atlantis, 1992.

Kontakt:       mudr.m.konecny@seznam.cz, www.psychosomatika.net;

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *