Ztrát životního smyslu, hlavní indikace pro psychoterapii v postmoderní společnosti

Překvapuje, že česká společnost počátku 21. století se až tolik neodlišuje od doby normalizace sedmdesátých a osmdesátých let století 20. Jakkoliv jde o odlišné politické systémy, zůstává dnešní západoobčan  ve své svobodě „vězet“ podobně bezradně, jako vězel nesvobodný soudruh za ostnatými dráty socialistického státu (I. Klíma, Jak přežít blahobyt?, nakladatelství Doplněk, 2001).  Jak je to vůbec možné?

Normalizační socialismus nebyl jistě tak strašlivý jako tyranie spojená s mučením a popravami nevinných obětí komunismu padesátých let. Byl však hrůzný svou nijakostí, šedí a tichem. Vzpomínám na první představení Petra Lébla v pražském amatérském divadle Jak se vám jelo, na Vonnegutovu Grotesku, v roce 1985. Ta inscenace byla plná příběhů, barev a  muziky; diváky fascinovala, protože jim otevírala pohled ze socialistického ne-smyslu do světa smyslu. Příběh, barevnost a hudba zde vystupovaly jako atributy svobodného prostoru, v kterém se smysl zjevuje a je lidmi prožíván.

Náš současný „svobodný svět“ (německý psychoanalytik Erich Fromm, který zemřel v r. 1980, ho označoval jako kybernetický byrokratický industrialismus) je přecpaný seriálovými příběhy, barvičkami a melodiemi. Smysl se v něm však zjevuje zřídka. A když není prožíván, je rozmělňován a postupně ztrácen. Pokračovat ve čtení „Ztrát životního smyslu, hlavní indikace pro psychoterapii v postmoderní společnosti“