Individuace a tradice, liška Ryška a pták Ohnivák

Výklad pohádek je doménou jungiánů, pohádkové postavy bývají v textech Jungových následovníků propojeny s archetypy a v tom smyslu interpretovány[1]. Za povšimnutí však stojí i příspěvek dalšího Freudova žáka, Leopolda Szondiho, který svou úpravu psychoanalýzy nazýval „analýzou rodinného osudu“. Tohoto zajímavého tvůrce psychoterapie sice nenajdeme v učebnicích psychoanalýzy, ale literatura neo-analytická a psychosomatická připomíná jeho inspirativní zúžení kolektivního nevědomí na „rodinné“[2]. Techniky jako jsou „časová osa“[3] apod. vycházejí v podstatě z původních Szondiho postupů.  Koncept „rodinného nevědomí“  dává také poněkud odlišné východisko pro výklad pohádek.

Každá rodina má svou vlastní tradici porozumění velkým příběhům lidstva, mýtům a v nich obsaženým archetypům – základům bytí. Tato rodinná tradice reprezentuje způsob, jakým konkrétní rod rozumí tradici kmenové (národní) a nad-kmenové (všelidské), jak ji vykládá, předává z generace na generaci. Tradici, kterou máme na mysli, samozřejmě nelze ztotožnit s vírou či světonázorem jednotlivých členů rodiny. Porozumění základům lidského bytí se týká spíše způsobu vztahování se k lidem, ke světu vůbec, než různých pojmenování božství či výkladů vzniku Vesmíru a života na Zemi. V tomto smyslu bychom mohli říci, že každý rod utváří svou vlastní hermeneutiku. Pokračovat ve čtení „Individuace a tradice, liška Ryška a pták Ohnivák“