Tělo jako časované self

Mám dvě rozdílné zkušenosti s tělem; jedna, medicínská, souvisí s mou anatomickou a patologickou praxí v rámci studia základních lékařských oborů, druhá je zkušenost vlastní tělesnosti.

První zkušenost není vlastně ničím jiným než odosobněným pohledem na tělesnost zvenku. Anatom či patolog odhlíží od skutečnosti, že tělo, které pitvá, je neživé, a přenáší svá zjištění na tělo živoucí, na příklad směrem k chirurgovi, který z anatomických popisů vychází a pohledem patologa koriguje zvolený postup.

Tato zkušenost spočívá na zevní podobnosti tělesné stavby ať už jednotlivých orgánů nebo těla jako celku; rozdíl mezi živou a uhynulou tkání je pro ni dílčí, podružný: stojí na představě, že se jedná o dva rovnocenné způsoby její existence – ve tkáni buď probíhají nebo neprobíhají příslušné chemické a biologické změny. Všichni jsme si nějak podobní, říká tento přístup. Individuální rozdíly nejsou pro vznik nemoci důležité. Pokračovat ve čtení „Tělo jako časované self“